Děláte projekt Daruj hračku, kde zajišťujete, aby se dětem z dětských domovů plnila přání. Je to obrovský projekt s obrovskými očekáváními. Viděla jsem fotografie z akcí Daruj hračku a ty hromady dárků pro děti. Musí být náročné vše roztřídit, zabalit a dopravit na místo k dětem. Co vše taková akce zahrnuje organizačně?

Áááá..nahrávka na vydání knihy !

Popořadě a systematicky. Oficiální název zní „Daruj hračku ve prospěch dětí a lidí s různými handicapy“. Tedy i dospělí lidé a z míst, kde žijí. Příklad – kluk se znevýhodněním žije v dětském domově – úderem 18 let jej musí opustit – a kam jde? Do nějakého zařízení pro osoby se zdravotním postižením (dříve „ústavy sociální péče“, dnes různé DOZP-domovy pro osoby se zdravotním postižením, DSS – domovy sociálních služeb, DNZ / DBZ atd..tedy domovy bez zámku, domovy na zámku, domovy bez bariér atd..). Co se v jeho životě změnilo? Uzdravil se? Ne. Má mu kdo dát Ježíška? Ne, jako předtím. Přestal se na něj těšit a doufat, že nějakého dostane? Ne jako předtím. Takže jen věk a místo pobytu. A i o tom je Daruj hračku. Prostě o člověku, o podstatě a nikoliv jen bezmyšlenkovitě – „jééé dětem takovým a takovým..“, jako mnoho podobných projektů, které obvykle navíc ve většině případů a ve jménu marketingu „ať se vše splní, jsme dobří“ omezují domovy výší hodnoty přání – třeba 300-800 korun a jednak jsou vlastně námi inspirovány, což je super, protože my jsme byli v ČR opravdu první. A je bezva, že tu inspiraci neseme, nemáme s tím problém a nežárlíme – jen v některých případech nám celkem vadí ta nepokora, jak se 18 letí mladíci například prezentují, jak je jejich projekt a myšlenka původní a jak je to napadlo, přičemž v době, kdy jsme začínali ještě nebyli na světě a s úplně stejným projektem, principem, aplikací přišli náhodou v době naší zvýšené medializace na FB. To jediné nás spíše mrzí ta jemná neslušnost cachtání se cizím peřím, ale v podstatě máme nesobecky radost, protože jsou jen dalším výsledkem naší inspirace a o to nám jde především, protože v konečném důsledku to přinese více pomoci, takže vymezování se, žárlivost a ega necháváme jiným a na duchu méně bystřejším.

Historicky jsme na téměř 90 tisících splněných přání téměř 45 tisícům dětí a lidí ze 145 míst celé ČR. Ročně o hmotnosti 5-7 tun a hodnotě 6-8,5 milionu korun. Jen poslední 3 ročníky v součtu za 22 milionů korun – to není špatné na jednoho chodícího a partu vozíčkářů, co se neschovávají za nadace a fondy a dělají jen to co si myslí, že by se dělat mělo.

Třídění: víte, když si přeji žehličku, mám důvod si přát žehličku a nechci reklamní hrníček. Potřebuji nebo chci žehličku. Stále je dost lidí, kteří splní svoji morální povinnost – tedy darují – ovšem místo žehličky pošlou v krabici od žehličky reklamní hrníček, který jim ve firmě zbyl po reklamní akci. Takže splní morální očekávání – darovat. Ovšem nesplní etické očekávání . Tedy k dobru vedoucí a dle zlaté zásady etiky: „nečiň jinému to, co sám nechceš, aby činil on tobě“. Převedeno na Daruj hračku v jednoduchých otázkách a odpovědích: chtěl bych já tohle dostat pod stromeček, když bych si přál něco jiného? Nebo - dal nebo udělal bych tohle svým vlastním dětem nebo blízkým? Je-li odpověď ANO – myslím bezvýhradně, je to ok. naopak OK není, je-li odpověď NE a nepomůže ani to, je-li odpověď NE s doplňujícím ospravedlněním si ve formě slůvka „ale“. Například: NE, nedal bych to nebo neudělal bych to svým dětem, ALE oni přece nejsou z děcáku nebo postižení, tak jim to musí stačit“. Hrůza, že. Tak proto se každé splněné přání otevře a kontroluje s tím, co si dotyčný přeje, jestli to sedí. Pokud ano = je splněno přesně. Pokud ne, uvolňujeme přání znovu k rezervaci, aby měl jeho autor šanci na splnění tak, jak si přeje.

Je to šílená a náročná práce, kterou děláme v prostorách centrály GLS Česká republika, našeho generálního přepravního partnera, kde nám stovky studentů dělají doslova ruce a nohy, protože tohle zkrátka ti naši kluci a holky na vozíku nezvládnou.

Na rozdíl od ostatních projektů, které nás následují, si tímto tak trochu „komplikujeme život“, ale představte si, že ty děti a lidé mají dnes přístup k internetu a vidí, že je ta žehlička splněná – těší se – a pod stromkem vyndá z krabice od žehličky ty reklamní hrnky nebo ponožky... Dovedete si představit ten šrám na duši? Tohle my nedopustíme.

Když jsme před 21 lety začínali, denně jsme nechávali vyvážet 16-18 sídlištních kontejnerů doslova hnoje – ošacení použité a roztrhané, zaprané, obnošené...panenky bez očiček, autíčka bez koleček, medvídka bez pacičky, dřevěné běžky co pamatovali Hanče s Vrbatou atd atd. a vše doplněné srdceryvnými dopisy : „děkujeme za krásnou akci, posíláme co jsme našli na půdě, není to nejnovější, ale ono to těm chudákům bude stačit a ještě poslouží.“ Kdo chce pod stromkem špinavou panenku bez očička? Nikdo. Kdo by to dal doma své dceři, vnučce – NIKDO. A o tom to je.

Trpělivě a někdy tvrdě – ale důsledně - pracujeme těch 21 let s veřejností a máme tvrdě nastavená pravidla, která se snažíme důsledně dodržovat a vyžadovat.

Výsledek: před 21 lety = 85% věcí na vyhození. Nyní: 0,72 % věcí na vyhození a 1,83 % přání splněných jinak, než si dítě – člověk přeje. a to je pecka!

Vývoj přání – no samozřejmě – ilustruji na hudbě. Zpočátku byly hite walkmany na kazety..pak discmany...pak dicmany na mp3....pak mp3...pak mp4...a mp“cokoliv“. Jak jde doba, tak se posunují přání – vidíme to na dětech doma a není rozdíl mezi nimi a těmi z domovů. Vždy chodí do společných škol, sedí spolu a tak je jen logické, že mají i stejné „nároky“ na Ježíška Kdo je doma – má mobil od první třídy – kvůli bezpečnost. A kdo je v domově u toho mnozí pohoršují, že je neskromný a ve svých 15 letech chce, ve 21. století, svůj první mobil? Co si to dovoluje, ať si uvědomí, kde žije, že je z děcáku – trochu skromnosti by to chtělo!“ To byla prosím reálná citace.