Když se řekne ADHD, tak většina lidí, kterých se to netýká, nemá ani tušení o co jde. Pro ně je zlobivé dítě prostě rozmazlený fracek, který by měl dostat pár přes zadek. Ale je tomu opravdu tak? Opravdu to spraví "jedna dobře mířená"?

Máme dvojčata, kluky 3roky, kteří od miminek nebyli zrovna standardní. Narodili se v 38+4 a vážili skoro 3kg. Od narození byli extrémně dráždiví, uřvaní, nespokojení, nespaví. Nedali se ničím zabavit. V podstatě jediné, co je na chvilku utišilo bylo jídlo, kočár a foťák. Když ostatní děti v porodnici byly spokojené s 30ml mléka, kluci museli mít 60ml.

Po příchodu domů začal ten pravý "Sajgon". Spali 2x denně 20 minut, v noci se budili i méně než po hodině. Ve 4 měsících šli do pokojíčku, protože je vzbudilo lupnutí vypínače, otočení na posteli, rozsvícení světla na chodbě. Po přestěhování se interval prodloužil asi o půl hodiny. Začali spát na břiše a vydrželi spát 2 hodiny.

Nejednou jsem volala kamarádce, že nevím co mám dělat, že nepřetržitě řvou celý den. Nepomáhaly masáže břicha, nahřívání, houpání, pohádky, procházky... I kdybych se rozkrájela, tak budou mít důvod řvát. Na procházku s řevem, z procházky s řevem. Ne, že teď by to bylo o moc jiné, ale k tomu se dostaneme. Utěšování, že by mohli být nemocní, tak radši ať řvou vydrželo vždy jen chvilku.

Jak začali lozit, jejich obzory se posunuly, akční rádius se najednou znásobil a nic nezůstalo v bezpečí. Postupem času jsme museli dát zábranu do kuchyně, k manželovi, obrátit kliky, začít zamykat koupelnu, wc, ložnici... Tam kde ostatním dětem stačilo říct NE, NESMÍŠ, případně dát přes ruku, tam na naše kluky naplatilo vysvětlování, řev, přes ruku, přes zadek. Čím více jsme jim něco zakazovali, tím to bylo lákavější a tím větší potřebu měli to udělat. Takže se z bytu stal hrad a z nás kasteláni. Večer zamknout kuchyň, koupelnu, wc, vchodové dveře, zaklapnout pojistky na všech skříních a šuplících. Přes den se zamkla ložnice.

"Bóže, ta nadělá, jsou to děti"

Tady to vypadá docela úsměvně a kde kdo si může říct "Bóže, ta nadělá, jsou to děti". Ano jsou to děti. Na které neplatí žádné konvenční metody. Takže  skoro rok byl v obýváku minimálně 2x týdně bazén s vodou. Měli panickou hrůzu z vany, jakmile se začali svlékat na koupání byl řev, ale takový, že se sousedi ptali, co se děje. Bazén jim nevadil, tak se koupali v něm... V kuchyni vylitý litr oleje, octu v tom všechny hrnce a děti spokojeně sedící. Takhle i několikrát do týdne. Lednice, šuplíky s čajema, nic před nima nebylo v bezpečí. Když mi před Vánocemi zmizly všechny hrnce, vařechy, lžičky tak už jsem řekla dost, objednala si nové, protože ty staré už se stejně rozpadaly a nechala jsem staré nádobí klukům. Mají svoje vaření, denně uvaří pár cibulí, česnek, pár pytlíků čaje.

Mám poslouchat neustálý řev? Radši zvolím kompromis.

K tomu jsem ale musela nejdřív dospět. Také jsem si trvala na zásadách, že moje děti nikdy nebudou dělat to nebo to. A ejhle... Obě děti se natáhnou do kaluže, obě děti mi ztropí u doktorky scénu jako hrom už přede dveřma, ani jedno dítě ani chvilinku nevydrží sedět pokud nemá 39 horečky. A ode všech se nám dostávalo jen rad, jak je máme zmalovat. Utrhnout prut a dát jim. Však se uvidí kdo z koho. Kolikrát jsem slyšela, že si za to můžeme sami, že nejsme důslední, nebo že jsou nevychovaní. Že si ty spratky nevychované neumím zpacifikovat, ten dotyčný by jim dal, být to jeho... Vždycky mi to bylo líto. Chodili jsme jako mátohy, klukům se věnovali maximálně, důslednější už snad ani být nemůžeme a stejně dělají věci které "normální" děti přece nedělají.

Do 3 let se nic neděje

Když jsem to říkala naší dětské při každé kontrole tak se se sestřičkou jen smála a já odcházela se slovy "stejně s nima nikdo do 3 let nic dělat nebude" v zádech. To samé jsem slýchala skrz řeč. Teď na třetích narozeninách, kdy se ani jeden nenechal prohlédnout, ani se na ni nepodívali, ordinaci jí pročesali tak, že se nestíhala divit a to i přes to, že jsme na ně byli 4. Úsměv jí zmizel, sama uznala, že to není "normální" a vyfasovali jsme doporučení s podezřením na ADHD.

Sehnat pro takové děti dobrého lékaře, který bude mít tu trpělivost, čas a ochotu s nimi něco dělat je docela nadlidský úkon. Buď jsem přeháněla a zveličovala, nebo jsem se dozvěděla, jak jsem mladá a mám to přežít. O radách k utužování mého duševního zdraví ani raději psát nebudu. Až na poněkolikáté jsme se dostali do rukou jedné paní doktorky, která ačkoli nečekala takovou nálož, nezlomila nad nimi hůl a nedělala diagnozu za deset minut od stolu. Kluci nespolupracovali ani s ní, ale paní doktorka svolila k videím. Já s nimi dělala doma úkoly a kluky natáčela při jejich realizaci. Toto jsem ukládala na youtube a paní doktorka hodnotila.  Tímto jí patří náš obrovský dík.

Její diagnoza zní ADHD a Expresivní vývojová dysfázie.

Naše zlatíčka přes tu svoji akčnost prostě nepoberou nic nového a tudíž teď ve třech letech mluví jako ani ne dvouleté děti. Ještě nás čeká neurologické vyšetření. Máme před sebou kopu práce, ale už netápeme ve tmě.

Takže ne každé zlobivé dítě je nevychovaný fracek, který by zasloužil na prdel.

Jsou děti, které za své chování svým způsobem nemohou. Myslete na to když budete radit někomu, aby hříšníkovi nasekal. A nezapomínejte na to myslet když po dítěti chcete něco co nezvládne, ačkoli to už přece musí umět. Chce to čas, chce to cvik, chce to pevné nervy, ale hlavně to chce megadávku podpory a tolerance od okolí, stejně jako ochotu bojovat s těmito větrnými mlýny.