Kde a kdy vlastně vzniklo rčení, že ženy jsou slabé pohlaví, to bude dnes už docela těžké určit. Ať pátrám ve své paměti jakkoli, nevybavuji si z okruhu svých kamarádek ani jednu, kterou bych já označila za příslušnici slabého pohlaví. Všem je jim kolem čtyřiceti a moc dobře vědí, co chtějí, a hlavně, co už nikdy nechtějí zažít.  Naopak, z mého úhlu pohledu by si zasloužily všechny označení „Silné ženy“, a to bez jakéhokoli náznaku hanlivosti v tomto výrazu. 

Jana je podle mého názoru matka hrdinka

Je jí už hodně přes čtyřicet, ale duchem je mladší než většina současných třicátnic. Vychovala takřka sama, i když po boku manžela, 3 syny, ze kterých vyrostli milí, úspěšní a taky krásní muži. Při jejich výchově se podpory manžela dovolávala marně. Ten její měl vždycky moc práce, navíc holdoval osobitým koníčkům a byl z kategorie mamánků. U něj i v průběhu manželství rozhodoval stále názor jeho matky, i když s nimi nebydlela ve společné domácnosti. Jana se svou tchýní marně bojovala o přízeň svého manžela. Jana pracovala jako většina z nás na celý úvazek a po práci ji doma čekali ještě tři raubíři, kvůli kterým vlastně žila. Roky běžely a ona si říkala, že jim přece nemůže vzít tátu, a tak se s ním nerozvedla. Kluci dospěli, řekla si, že už by rozvod snad zvládla, ale tehdy se do ní pustil manžel, že jí ukáže, jestli se s ním rozvede. Chtěl ji vyhodit z domu a odstřihnout od zdroje peněz. Pracovala totiž v jeho firmě jako účetní. Jana žádost o rozvod stáhla. Synové se osamostatnili a oženili, ale její vztah s manželem se nezlepšil, spíš se ještě zhoršoval. Po dalších několika letech jí už i synové říkali, ať od otce odejde a rozvede se s ním. Tentokrát to Jana už nevzdala a žádost o rozvod nestáhla. Dnes žije sama v malém bytě 2+1, který jí pomohli zařídit její kluci. Našla si jinou práci, chová kočky a radost ze života má největší, když ji obklopují její vnoučátka, o která se moc ráda stará.  

Petře se v devatenácti narodila krásná dceruška Klárka

Otec jejího dítěte si ji nikdy nevzal a za dva roky od nich odešel. Petra se zvlášť po večerech, když už malá Klárka spala, cítila hodně sama, ale přes den pečovala o Klárku s maximálním nasazením, své dítě milovala a miluje dodnes. Kláře už je dnes taky 19 let. Když jí byly 4 roky, její máma Petra potkala Ondru. Nevzali se, ale on měl její dcerku rád, a tak jim to dlouhá léta klapalo. Petra se při práci a výchově dcery dokázala starat ještě i o Ondrova nemocného otce upoutaného na lůžko. Síly ji sice ubývaly, ale milovala Kláru i Ondru, a tak si nikdy nestěžovala. Otec jejího dítěte se kamsi doslova vypařil, a tak od něj Klárka s Petrou nikdy neviděly ani korunu. Léta běžela a Petřin Ondřej si našel jinou ženu, méně vytíženou, méně unavenou a mladší. Situace byla neudržitelná, a tak se Petra s Klárou odstěhovaly. Musely odejít téměř ze dne na den. Našly si jen malý byt 1+kk v pronájmu, aby ho Petra dokázala sama splácet. Klára dospěla, ale s nájmem mámě pomoci nemůže, studuje totiž vysokou školu a brigádami si vydělává na jízdné do školy. Petra je na svou dceru náležitě hrdá a dnes už dávno ví, že v životě se může spoléhat jen sama na sebe. 

A do třetice je tu moje kamarádka Hana. Letos oslavila čtyřicítku

Má dvě děti, o které se stará sama. Po rozvodu jí soud svěřil do péče jen dceru, mladšího syna svěřil do péče otci. Chlapec tehdy zcela neuváženě před otcem prohlásil, že chce bydlet s ním, a tehdy si ho otec u soudu doslova vybojoval. Nikdo tehdy nepředpokládal, že se z malého Jirky stane týrané dítě. Haně a její dceři bylo po malém Jirkovi smutno, ale říkaly si, že to tak chtěl, a doufaly, že je mu u táty dobře. Jenže otec malého Jirky si našel novou manželku, o poznání starší než je on sám, která už malým dětem odvykla. S devítiletým Lukášem si nerozuměla. Netrvalo to dlouho, začala před ním pomlouvat jeho mámu, tedy mou kamarádku Hanku, bránila Lukášovi, aby jí volal, nechtěla ho pouštět na soudem stanovené návštěvy k ní. Když se náhodou Lukášovi podařilo dostat k telefonu, aby mámě tajně napsal občas nějakou zprávu, Hanka pak málem z jejich obsahu zešílela.  Lukášovy zprávy byly plné stesku a bolesti.  Psával mámě, ať si pro něho přijede, že ho tátova přítelkyně bije, nechtějí ho s tátou pouštět na návštěvy k nim a taky psal, jak je mu po mámě a sestře smutno. Hance trvalo 3 roky, než se jí podařilo získat soudní rozhodnutí o tom, že její syn může žít zase s nimi. Dnes bydlí Hanka v domku se svými dvěma dětmi a je šťastná. Nežijí si bůhvíjak nad poměry, ale jsou spolu, a to je pro ně pro všechny hlavní. 

No uznejte, že tyhle ženy tedy rozhodně nejsou žádné slabší povahy ani slabší pohlaví!