Když s někým pracuji na osobní úrovni, musí tam být sympatie. Paní Marii Červinkovou, alias Kaseny, jsem poznala prostřednictvím sociální sítě a její fotografie mě nadchly. Shodou okolností jsem potřebovala profesionální fotky a bylo tedy jasné, na koho se obrátím. Upřimně jsem netušila, že naše děti spolu chodí do klubíku. Až posléze mi začalo docházet, že ten pán se zrcadlovkou na dětském karnevalu byl její manžel. Slovo dalo slovo a několik dní jsme probíraly, jak by focení mělo probíhat. Marie měla kopu nápadů a neskutečný elán. Když jsem ji viděla, bylo mi jasné, proč jsou její fotografie tak krásné. Ona totiž vyzařovala neskutečný klid a pohodu a to je u focení potřeba. Celé focení trvalo asi 2 hodiny a výsledky můžete vidět pod rozhovorem, který jsme spolu dělaly.
Dobrý den Marie,
děkuji, že jste svolila k rozhovoru. Z toho, co jste mi řekla při focení, a z toho, co mi pověděl internet, jsem zjistila, že jste skutečně zajímavá žena, ale abych nic nepřeskočila, tak to vezmeme hezky od počátku. Vystudovala jste germanistiku a přesto jste šla učit děti na gymnázium. Co Vás k tomu vedlo?
Dobrý den, rádo se stalo Studovala jsem nejprve v Olomouci pedagogickou fakultu, obor němčina a základy společenských věd. V posledním ročníku mě oslovila paní ředitelka gymnázia a nabídla mi práci na částečný úvazek a já nabídku přijala. Byla se mnou spokojená, a tak jsem tam po státnicích zůstala na plný úvazek a po dalších dvou letech jsem přijala místo na Gymnáziu Šternberk a začala vyučovat na jeho rakouské sekci a při tom studovat germanistiku v Brně. Práce s dětmi a s mladými lidmi mě hrozně bavila, vedla jsem při učení také studentský klub a to mě naplňovalo.
Žila jste na Moravě celé dětství, posléze jste tam i studovala a pracovala. Proč jste se rozhodla jít do víru velkoměsta jako je Praha?
Důvod byl tehdy prostý – odešla jsem za svým tehdejším přítelem, se kterým jsme se po čase rozešli, ale práce v Praze mi vyhovovala, a tak jsem se rozhodla zůstat v její blízkosti. Pak jsem poznala svého osudového muže a bylo jasné, že už tady zůstanu.
Když jsem Vás prvně viděla na fotografiích, tak jsem měla trochu obavu z toho, co bude. Vy taková krásná žena a někdo jako já. A když jsem Vás viděla na živo, tak jsem musela uznat, že jste taková éterická bytost a to umění k Vám prostě patří. Co Vás vlastně přivedlo k fotografování?
Děkuji moc No, to fotografování mi bylo asi také souzeno. Můj dědeček, letec a všestranně umělecky nadaný člověk, byl také fotograf. Příbuzní říkají, že jsem to zdědila po něm , ale fotit jsem začala jen tak pro sebe pro odreagování od tvrdé práce a postupně se to moje focení vyvíjelo. Nejdřív jsem fotila všechno, co mi přišlo zajímavé, fotila jsem na procházkách a výletech a čím více jsem fotila, tím více mě to bavilo, začala jsem mít přesnější vize toho, co a jak chci nafotit, a hlavně toho, co mě baví fotit. A protože mě to naprosto pohltilo, začala jsem se v tomto směru vzdělávat a věnovat se tomu naplno.
Pamatujete si svůj první fotoaparát a fotografii, kterou jste s ním udělala? Kdy to bylo?
No, pamatuju si, kdy poprvé mě napadlo, že bych chtěla být fotografkou – bylo mi 13 a byla jsem s rodiči na dovolené na Bezdrevu. Měla jsem takovej ten obyčejnej kinofilmovej foťák a vyfotila jsem svýho tátu, jak stojí a kouká na nebe, jak se ženou mraky. Ruce měl vbok, já ho fotila z podhledu, a nad ním se k tomu zamračenému zlověstnému nebi pnuly stromy. Myslím, že tu fotku mají rodiče ještě někde schovanou. Pak mi ale došlo, že na mých fotkách není nic uměleckého a hlavně ten foťák zlobil a často se mi nepřetáčel film, a tak jsem měla po vyvolání všechny fotky na jednom okénku, tak mě to přestalo bavit. Opravdu fotit jsem začala až někdy v roce 2006.
Na stránkách ateliéru je uveden i Váš manžel coby fotograf. Fotíte se někdy navzájem, nebo spolupracujete spolu na nějakých projektech?
Ano, můj muž je hodně všestranný člověk. Pracuje jako produkční, a tak má k umění blízko. Skládá muziku, fotí, točí videa. Vždycky jsme hodně fotili spolu, a to jak venku, tak i po večerech doma, například abstraktní fotografie, z nichž jsme měli také výstavu, fotíme spolu svatby a občas i jeden druhého, ale spíš tak pro legraci. Jiné páry si spolu sednou k televizi nebo si občas zahrají nějakou stolní hru, my si občas vezmem do ruky foťák a fotíme
Jaký je rozdíl mezi ženským a mužským okem toho, co stojí za hledáčkem fotoaparátu a mačká spoušť?
Obecně to nedokážu říct, ale co se nás dvou týče, rozdíl tam je. I když s manželem fotíme tentýž objekt, vždycky uděláme úplně jiné záběry a pokaždé, když si fotky potom navzájem prohlížíme, tak mu říkám: „ty, jo, takhle mě to vůbec nenapadlo vyfotit“. Myslím, že já vnáším do fotek víc toho naivního, romantického a on je vnímavější na detaily. U portrétů žen ale hodně záleží také na ženě, která stojí před objektivem. Většina žen totiž dokáže víc „hrát“ a dát do fotografie více toho ženského svůdného kouzla právě, když fotí muž, ale na druhou stranu jsou ženy, které jsou stydlivější a před ženou se lépe uvolní.
Hodně děláte portrétové fotografie. Co vše pro Vás obnáší fotografování z hlediska příprav a realizace?
Z hlediska příprav je to různorodé – někteří klienti mi předem řeknou, co budou chtít fotit, a někdy také předem vím, jak vypadají – např. když mě osloví někdo přes facebook a já vidím jeho fotografii, dokážu si lépe představit, co dotyčnému bude slušet a můžu tak focení lépe promyslet. S některými klienty si před focením píšu o tom, co a jak bychom mohli nafotit a konzultujeme spolu nějaké nápady a k nim vhodné oblečení a rekvizity a pak si také třeba nakreslím, co a jak bych chtěla nafotit. Realizace potom obnáší samotné focení a postprodukci – tedy úpravu fotek a tisk.
Pracujete hlavně se ženami a dětmi. Co Vás vedlo k tomuto zaměření?
Nikdy mě nebavilo focení produktů a architektury. Miluju práci s lidmi, a proto fotím portréty. Děti jsou krásné vždy a za všech okolností a mám pocit, že je skoro nemožné, aby se focení dětí „nepovedlo“. Když jsem dělala večerní školu fotografie, měli jsme zakázáno fotit děti, protože podle slov mého učitele nad fotkou dítěte „se bude každý rozplývat“.. a ženy jsou na focení také úžasné – ženské křivky jsou velmi inspirativní a krom toho stačí trošku pozměnit stylizaci a výraz tváře a může vzniknout fotografie, u které Vám známí budou říkat: „ Ty jo, tady bych Tě ani nepoznal, to je pecka!“ a to mě baví.
Na Vás je vidět, že je pro Vás fotografování a práce s lidmi především koníčkem, zároveň máte malého syna. Jak se Vám daří sladit dohromady pracovní povinnosti s tak malým dítětem?
Náš syn je pro mě vším, a proto se snažím mu věnovat maximum péče, lásky a času. Focení je mou velikou vášní a také si potřebuju nějak „dobíjet baterky“, a tak fotím z 99 % v době, kdy se Matyáškovi nemusím věnovat – tedy když je ve školičce anebo když spí. Proto je ale také počet termínů, které dávám k dispozici na focení, omezený..
Synovi jsou teď dva roky, předpokládám, že se kolem Vás občas „motá“ při focení. Stal se i on modelem pro Váš objektiv?
Nejen modelem, ale i fotografem Samozřejmě, že pořizuji fotky do rodinného alba na památku – když se učí jezdit na kole, pomáhá vařit, skládá puzzle, hraje si s tátou..ale kromě toho ho od jeho narození každý měsíc fotím v ateliéru, jak roste. Mezitím už začal vnímat, co to focení je a hrozně ho baví pózovat. A také ho začal zajímat foťák, a protože mi neustále bral mou těžkou zrcadlovku a chtěl pořád fotit, tak jsme mu pořídili malý foťáček a občas chodíme fotit spolu. K focení ho sice nevedu, chci, aby si vybral sám, co ho baví, ale když bude chtít, ráda ho budu učit.
Předpokládám, že focení dětí je náročnější než focení jejich maminek. Jak je zvládáte motivovat k tomu, aby spolupracovaly a Vy jste mohla zmáčknout spoušť?
Jde především o to, aby focení děti bavilo. Malinké děti nevnímají focení jako takové, a tak se snažím, aby to pro ně byla hra. Větší děti zas zajímají rekvizity, někdy kostýmy, ale i u nich se snažím, aby to pro ně byla především legrace a zábava.
Když fotíte ženy, jste radši, když mají svou vlastní představu o focení, nebo když to nechají zcela ve vašich rukách?
Baví mě to i to. Důležité je pro mě, abych věděla, že klientce moje případné nápady vyhovují a aby nedělala nic, o čem není sama přesvědčena.
Na focení jste říkala, že děláte i tzv. Glamour fotografie. Řada žen neví, co si pod tímto termínem představit. Můžete nám to osvětlit?
Pojem glamour znamená obecně „půvab“. U fotografií glamour jde o to, zachytit ženu co nejpůvabněji a nejsvůdněji. Nejde ale o nahotu nebo o akt. Většinou se glamour fotí zahalené do látek nebo krajek, používá se intimnější osvětlení, proto je vhodné pro ženy, které chtějí sexy fotky, ale nechtějí se zcela odhalovat. Koneckonců jistá dávka zahalenosti dává mužům prostor pro fantazii a může být krásně provokativní.
Kdo je Vaším vzorem?
Vzor jako takový nemám, ale miluju černobílou fotografii a kouzlo kinofilmu. Obdivuji práci Jindřicha Štreita, z těch dříve narozených např. Lewise Hinea, Walkera Ewanse, Henriho Bressona.. Z těch současných se mi líbí fotky třeba Ryana McGinleyho nebo Williama Egglestona.
Fotografujete hlavně portréty, ale měla jste i několik výstav, které byly zaměřeny jiným směrem. Co Vás tedy baví fotografovat?
Baví mě fotit lidi a všechno, kde je patrná lidská stopa. Baví mě obyčejný život obyčejných lidí, nepotřebuji k focení silná témata a extrémní životní situace, ráda fotím život takový, jaký je – obyčejný, všední, ale mající své kouzlo.
Poslední otázka nakonec. Co byste doporučila ženám, které se chtějí nechat vyfotografovat profesionálem?
Nebát se a jít do toho. Často od žen slyším, že chtějí profesionální fotografie, ale že neumí pózovat, že nejsou modelky a že se na fotkách neumí tvářit. Tak vždycky říkám: Úkolem fotografa je, aby Vás nervozity zbavil, abyste si focení užily a aby Vám řekl, co a jak dělat. Je na něm, aby Vás nafotil tak, že budete spokojená. Takže nebát se, vybrat si fotografa, jehož fotky se Vám líbí a který je Vám sympatický, a jít do toho. Jednou si ty fotky budete prohlížet s vnoučaty a vzpomínat...
Než tento rozhovor vyšel, stihla Marie porodit krásného syna Mikuláše. Za redakci Nejenmaminkam.cz srdečně gratulujeme.
Fotografie od: Fotoatelier Kaseny