Daruj hračku organizujete již pár let. Změnila se nějak přání dětí za tu dobu?

Jak jsem již řekl – přání jdou s dobou.

Máte hodně projektů na starost. Jak tuto aktivitu vidí Vaše rodina? Nebo rodiny vás manažerů obecně. Předpokládám, že jsou stejně zaměstnáni jako Vy, v rámci jejich možností.

Bez zázemí nejde nikdy nic. Platí to pro nás všechny. Za sebe mám obrovskou radost, jak pomoc jiným vnímají mé děti a moje nejmladší dcera, které je 9 let, mi jen tak úplně mimoděk při sledování jednoho z typických vánočních filmů o nějakém Santovi a výrobně hraček kdesi na pólu řekla – „jé taťko to je jako ty, ty seš takovej největší Ježíšek“, tak to je nad zlato.

Ale není to o nás a našich rodinách, ale je to o úplně každé rodině každého Ježíška z Daruj hračku, protože každý, kdo se do toho zapojí, bere prostředky na splnění přání z rodinného rozpočtu – a nemít podporu vlastní rodiny, těžko to může dělat. Jsou tisícovky rodin, které mají Daruj hračku jako součást rodinných vánoc tak, že si prostě sednou a dají si vzájemně jeden ze svých dárků v té podobě, že povybírají děti a klienty, kterým splní Ježíška. A úplná pecka je, že prostě rodiče nechávají vybírat své děti a pak je také nechat tyto vybrané dárky splnit. O tom to celé je.

Plníte plníte přání dětem. Jaká přání máte Vy a Vaši manažeři z Tanga?

Přání plníme nejen dětem, jak jsem již řekl, ale je to vážně o životě. Klukům holkám, co jdou do samotného bydlení - ať mají na čem vařit, čím žehlit, pod čím spát.. kdo studuje, ať má notebook apod.., lidem s handicapem pak věci, které jim pomohou s uplatněním či kvalitou života.. atd..

Ale k těm našim přáním. Jedno přání mají všichni naši manažeři na vozíčcích společné – i já pro ně ho mám, ale není v ničích silách jej, bohužel, splnit.

Jako Tango jako celek máme dvě zásadní přání.

Prvním je vyřešení každoměsíčního boje o to, abychom měli na telefony, internet a benzín. Jsme rozesetí po celé republice a telefony, internet a právě doprava jsou základním kamenm vůbec toho, že můžeme fungovat a toho, že vůbec nějaká Daruj hračku může být – jen namísto toho, abychom se jí mohli plně věnovat, se měsíc co měsíc, jak se říká, boxujeme s kocourem o kůrku chleba, což je samozřejmě energie vynaložená na to, abychom vůbec byli namísto toho, proč jsme. Popravdě – je to úmorné. Každý, byť drobný, ale pravidelný přispěvatel třeba za 80, 100, 150 korun měsíčně má pro nás cenu zlata. jemu to tolik neublíží a nám se může podařit v součtu vyřešit problém třeba s telefony a dopravou a mít tak i možnost plánování.

Druhým je jedno obrovské přání. Auto. Vloni nás opustilo uprostřed Daruj hračku – a ani série oprav nepomohla, v létě jsme málem mohli uhořet – být to benzíňák, už si zde nepíšeme. Nyní jezdíme 20 let starým Mondeem kombi, s najetým milionem kilometrů a absolutní nedostatečností pro to, co potřebujeme – to je minimálně sedmimístné auto s obrovskou variabilitou sedaček. Ideál pro nás byl Renault Espace Grand – ale ten nás prostě opustil. Náš sen, touha, potřeba, to je Ford Tourneo Custom. Nepotřebujeme frajeřit s novým fárem, stačí ojeté, znovu nám dlouho vydrží, ale prostě na něj nemáme, řešení v nedohlednu, krize jako hrom a bohužel ani nejsme „vnadné samice“, abychom posílali selfíčka od bazénů a dostali za to auto.

Když vezmu manažery jednotlivě, tak Vašek- dobrý notebook, ať může pracovat - ovládá jej jen ústy – a i tak dokáže přinést tolik pomoci – a noťas – to je základ.

Pavel Bek: neklouzavé nové loni do svého bytu. 29 let žil po ústavech – a on je jedním z těch, kteří zavolali na to mé vystoupení v rádiu. Nyní již mnoho let žije samostatně, v bytě, v Havlíčkově Brodě, chodí o francouzských holích a má pejska. Potřebujeme vyřešit novou podlahu.

Monika – manažerka pohádkových postaviček – jí bych z celého srdce přál, ať se jí rozjede zájem o eshop s pohádkovými postavičkami, vyrobenými dětmi v dětských domovech zařazených do Daruj hračku, který má na starosti.

Aleš: dává dohromady nové bydlení pro sebe, manželku a malou Šárynku – ani na vozíku nevzdal život - a každá řemeslná pomoc s úpravou bytu má cenu zlata.

Martinovi jen a jen zdraví po tom letošním roce.

Patrikovi, Elišce a Pepovi pak ať se u nás chytí.

A já... já mám přání v rovině mých dětí, které neuvedu a mimo něj mám jeden obrovský sen: chci vybudovat místo na zelené louce, které se bude jmenovat Človíčkov. Stavby jako roubené sruby. Hlavní budova jako místo, kde budou moci být i naši manažeři na vozíčcích, další jako velké místo pro přespání návštěvníků – klidně jako velká „ratejna“. Upravené parkové okolí s potokem, byť umělým, mnoha aktivitami a zvířátky a mimo jiné amfiteárt, kde budeme moci realizovat koncerty, divadla, programy, při nichž budeme učit lidi, rodiny, rodiče a jejich děti, že v životě vždy mají volbu, jak se rozhodnout a co zvolit – stejně jako při Člověče nezlob se.., které všichni známe: vyhodit nebo přeskočit nebo naopak pomoci nasadit na trať – do života. Človíčkovat.