Upozorňujeme, že tento článek je napsán jednou z našich čtenářek a je velmi emotivní. Děkujeme jí za odvahu a sílu, kterou napsání tohoto příspěvku muselo stát. 

Těhotenství probíhalo lehce, všechna vyšetření ok, nic mě netrápilo. Jednoho dne přišly po osmé kontrakce. V devět praskla voda a jsem si zavolala sanitku. Povím Vám, že to bylo snad nejdelší čekání, i když v reálu to byla chvilka. O nějakém jiném typu porodu jsem ani neuvažovala. Jasnou volbou pro mě byl porod přirozený, v případě že lékař nazná, tak císař.

Dobrý den. Chtěla bych napsat pár řádku na téma Porod. 

Těhotenství probíhalo lehce, všechna vyšetření ok, nic mě netrápilo. Jednoho dne přišly po osmé kontrakce. V devět praskla voda a jsem si zavolala sanitku. Povím Vám, že to bylo snad nejdelší čekání, i když v reálu to byla chvilka. O nějakém jiném typu porodu jsem ani neuvažovala. Jasnou volbou pro mě byl porod přirozený v případě, že lékař nazná , tak císař.

Tak jsem se v noční košili, v županu a OP a tel v kapse nalodila do sanitky, doslova mě tam museli nastrkat a pak mě museli nutit si lehnout, měla jsem pocit, že jak se předkloním že si sednu, že malá bude venku. Ale nestalo se tak, a jen jsem cítila jak mě sanitář drží za ruku a říká, netlačte, vydržte uvolněte se.Pak to byl šupec, porodila jsem ve výtahu.

Ale žádný pláč, ticho a slova sanitáře: "nedívejte se", jsem slyšela zdálky.

Dcerka se narodila mrtvá, příčinu dodnes vlastně pořádně nevím, protože týž den dopoledne bylo vše v pořádku. ležela jsem na sále, byla naprosto prázdná, nic necítila a čekala jsem, až moje tělo vypudí placentu. a hlavou se mi jen honil ten pohled sanitáře v sanitce, když věděl že to není dobré, já nevěděla. Nakonec jsem se ptala sestřičky, proč jsem tak prázdná, proč nic necítím. Řekla mi, že je to reakce těla na šok. Nakonec jsem šla pod narkózu, placenta sama ven nechtěla. Probudila jsme se na pokoji, na kapačce a pořád mi nedocházelo co se stalo. Nechala jsem si zavolat doktora, vysvětloval. Tedy snažil se, ujišťoval mě, že to není má chyba (obviňovala jsem stejně jen sebe. ) a vyslyšel mé prosby, abych mohla domů, pustili mě na revers, jakmile mi dokapala kapačka.

Doma mi to došlo. Pak jen tma.

Moc si z toho období nepamatuji. ale vím jak jsem záviděla maminkám, jak jsem nemohla přes den ven, protože všude kočárky. Jak jsem nesnesla v televizi ani reklamu na plínky. a jak se u mě střídaly stavy – jednou bych brečela kvůli, například, uvadlé květině a jindy kdyby přede mnou někoho vraždili, tak by mi to bylo jedno. Jinak mám černo, mozek to asi vytěsnil, ale bolí to i když to píšu, i když je to 7 let zpět. Bolet to nepřestane, ale tak to má být. Nakonec jsem se z toho za pomocí blízkých a psychologa dostala. Byla jsem i u psychiatra, protože se v takových případech prý musí, ale dodnes si pamatuji, jak si se mnou povídala o počasí a druhé světové válce. Dodnes to nechápu. Napsala mi prášky na spaní a antidepresiva. Recepty jsem cestou domu roztrhala a vyhodila.. Nechtěla jsem to řešit tak, že se „hodím bokem“. Bylo to vše moc těžké, ale rodina a psycholog moc pomohli.

A dnes? Občas jsou dny kdy smutním..

Ale není to nic co by nebylo zvládnutelné. Ale trápí mě, že mi, dle všeho (dle slov lékaře) podvědomí brání otěhotnět, protože se bojí, že to bude taková velká rána jako předtím.. Mám sice strach, vím, že je malá pravděpodobnost, že by se to opakovala(nešlo o genetiku apod) ale také je pravda, že stát se mi to podruhé, nevím, co bych dělala. Ale pracuji na sobě, pracuji na tom, aby psychika dovolila otěhotnět. Pomoc jsem vyhledala i odbornou.

To, co mám za sebou mě změnilo, nic nepovažuji za automatické a vím, že člověk zvládne daleko víc než si myslí, pokud na to není sám a nebojí se požádat o pomoc.

S pozdravem 

Pavla Drdlová

Vzkaz z redakce:

Milá Pavlo,

moc si vážíme, že jste se s námi podělila o tuto bolestnou zkušenost. Věříme, že časem mysl pochopí a dovolí, abyste mohla opět otěhotnět a tentokrát se šťastným koncem.  Budeme Vám držet palce!

Redakce Nejenmaminkam.cz