První listopadová sobota byla plná sluníčka. Už od rána jsem věděla, že doma zbytečně nestrávím ani jednu jedinou minutu. Otevřeným oknem v kuchyni se prohnal větřík a přinesl s sebou vůni čerstvě spadaného javorového listí. Báječná vůně. Těžká, kořeněná, noblesní i trochu tajemná.
Do největšího hrnce, kterým moje kuchyň disponuje, krájím na malinké kousíčky brambory, přidávám trochu hříbků, kmín a stavím na oheň. Než se polévka začne vařit, seběhnu ještě do sklepa pro misku kysaného zelí. Letos se povedlo, má ten správný šmak. Stačí ho jen překrájet a přidat k bublajícím bramborám. Nad velkým balením kysané smetany by asi nutriční specialisté nejásali, moje rodina má ale tyhle husté polévky nejraději. Když se vrátíme z podzimního výletu, naleju ji do cibulákových misek po babičce, posedáme si na kmen co zbyl po kácení ořešáku a naobědváme se venku. V polévce stojí lžička, manžel říká „hmm", děti říkají také „hmm" a navíc mlaskají. „Venku se mlaskat může, že?" ujišťuje se Vítek a šklebí se do podzimního sluníčka. A javorové listí voní. Tyhle chvíle bych zastavila. Nebo aspoň zpomalila, kdyby to šlo. Do zad nás to krásně hřeje a my pozorujeme, jak pluje zlatavý kotouč na obloze nízko.
Dokonce i náš věčně nespokojený puberťák v tuto chvíli vypadá v pohodě. Zvedl se a z bedničky na zápraží vylovil červené jablko. Zakousl se do něho a z koutku pusy mu vytéká šťáva. Letos máme na naší zahrádce snad všechna jablíčka červavá. O úrodu se každým rokem střídavě dělíme s květopasem, padlím, skvrnitostí, pilatkou a moniliovou chorobou. Pokud se nám podaří těmto peripetiím více méně úspěšně vyhnout, dostaví se na zahradu pro změnu množství bzučícího hmyzu, který na sladkých, létem vyhřátých plodech hoduje nesmírně rád. V jablkách jsou vykousané díry takových rozměrů, že by tomu jeden nevěřil. Zlobte se ale na mlsnou vosu, stejně vám to nic platné nebude.
Jednou mě soused upozornil, že je nejvyšší čas stromy stříkat. Proti tomu, proti onomu a taky proti tamtomu. Jinak nebudeme mít z úrody nic. Když se teď dívám na svého syna, jakou rychlostí v něm náš domácí Rubín mizí, jsem přesvědčena, že stříkat nebudu. Ráda otevřu dveře květopasovi, dál budu v korunách stromů hledat mumifikované plody, semeniště monilií pro příští rok. Plody z vlastní produkce chutnají tak nějak nefalšovaně a opravdově. Snad mně nádherná bezchybná jablka z daleké Číny odpustí, snad se nemusím červenat ani před těmi žlutozelenými ze sousedního Polska.
Ještě chvíli jsme s dětmi poseděli, morálně podpořili manžela při stříhání růží, na cestu domů jsem Vítkovi vsypala do dlaně poslední zralé ostružiny. Krásné odpoledne se blížilo ke konci. Naše zahrádka zůstala osamocená, tichou společnost jí dělalo jen to voňavé javorové listí.