Dlouho jsem nepsala, co je u nás s naším miminkem nového. U takto malých dítek je každý týden znát – nové pokroky, nové dovednosti, nové nálady a nové zážitky. Teď už má chlapeček necelých pět měsíců. Z čepice, kterou ze ze začátku z duše nenáviděl, je nyní téměř nejlepší kamarádka. O čem ale dnes chci vlastně psát? O očkování.

Musím říci, že jsem se té chvíle neskutečně bála snad hned v okamžiku, kdy jsem se už s miminkem trochu sžila. Jak zvládnu to, že nechám dobrovolně do svého chlapečka bodat jehlou? Nebudu brečet? Co když bude mít nějaké nepříjemné doprovodné obtíže? To vše mi letělo hlavou.

Nastal s obavami očekávaný den a my měli jít na první očkování – první dávka hexavakcíny. Míša, jako kdyby něco tušil, nebyl od rána příliš dobře naladěn. To mým obavám samozřejmě přidalo – co když mu už teď něco je? Hned po obědě jsme nicméně vyrazili směr naše pediatrička. Máme štěstí – ordinaci má asi 5 minut od našeho domu. Znamená to, že sotva Míšu obléknu a zabalím do všech těch zimních věcí a vrstev, on se v kočáře trošku uklidní, nastává postup přesně opačný – zase všechno dolů. Zvládli jsme to, a protože nikdo v čekárně nebyl, šli jsme hned na řadu. „No, alespoň tady nemusím čekat a ještě více nad tím přemýšlet a nervovat se,“ zhodnotila jsem rychlost přijetí do ordinace. Nastala klasická prohlídka, měření, vážení a jde se na to. Přes obrovský strach jsem statečně poslouchala pokyny doktorky, jak Míšu držet a druhým okem a uchem se snažila Míšu uklidňovat. A pak to přišlo. Nejdřív klid, až jsem si říkala, že ten náš klučík je teda statečné dítko. To byla ovšem pouze startovací fáze. Pak nastal křik, jako by mu nevím co dělali. Ten ovšem vydržel pouze chvilinku a bylo po všem. Cože? Kvůli tomuhle už dvě noci nespím? Dostala jsem poučení o případných normálních následcích po očkování a o tom, co už není obvyklé a bude potřeba to případně řešit. Malou procházkou jsme došli domů a já si ulevila. Bedlivě jsem Míšu celý zbytek dne sledovala, ale kromě toho, že byl protivnější, se u něj žádné negativní účinky neprojevily.

Uklidněná úspěchem z prvního očkování jsme o šest týdnů později vyrazili na druhou dávku a také první dávku Synflorixu. Zpoždění v aplikaci bylo způsobeno tím, že Míša měl kašel a doktorka raději doporučila vše pořádně přeléčit a pak teprve očkovat. Nějak jsem si neuvědomila, že injekce budou dvě a tedy dvakrát takový rachot. A to tedy byl. Navíc jsme v čekárně byli asi třetí, všechny děti před námi očkovali a všechny to nesli nepříliš dobře (mírně řečeno). Míša asi vystrašen řevem svých vrstevníků začal pofňukávat již při vážení. Při očkování pak rozjel svůj hlasový rozsah naplno. Navíc měl tentokrát i nepříjemné vedlejší účinky. Vyskočila mu teplota na 38° C. Byl velice protivný a jinak než v náručí nebyl k utišení. Ale zvládli jsme to.

Třetí očkování nás teprve čeká, tak uvidíme, kam se to bude vyvíjet. Je pravda, že ani já ani partner nemáme ani jsme neměli na očkování nikdy žádné nepříjemné reakce. Tím pádem je dost veliká šance, že i Míša bude v tomto ohledu v pohodě. Snad.