Sedím na nemocniční posteli a v klíně držím hlavu své maminky. Hladím ji po šedivých vlasech a divím se, jak za tu dobu prošedivěly. V duchu uvažuju, jak máma stárne. Jak pro ni musí být náročné z práce běhat každý den do nemocnice. Dívat se na to, jak se válím na rozvrzané oprýskané posteli a nemůžu bez dozoru ani na záchod. Stará se o tátu, bráchu i manžela. Zasloužila by metál a já jí zatím provedu tohle!

„Myslíš, že to bude dobré?", zvedne ke mně uplakané oči. Přikývnu a pohladím ji. Tolik bych ji chtěla potěšit. Maličko se pootevřely dveře. Objeví se v nich manželova hlava. Dnes se na mě usměje takovým zvláštním způsobem. Vím, co by chtěl slyšet. Že to bude dobré, že naše před pár hodinami narozená dvojčátka budou zdravá a silná a šikovná a... Před chvílí na sesterně zazvonil telefon. I brácha o narození našich prťat už ví a chtěl nám popřát hodně štěstí. Říkal: „neboj, ségra, to bude dobré! Dobré!" Vždycky jsem si myslela, že pokud se vyskytnou v těhotenství nebo při porodu problémy, ženskou musí podržet rodina. Během posledních hodin zjišťuju, že je to veliký omyl.

Každý k vám upíná naděje, čeká na dobrou zprávu o velikosti kapičky.

Vy jste najednou ta, která je všechny drží. Chce se mi brečet, cítím se unavená a zklamaná. Copak můžu mamince říct, že její první vnoučátka bojují o život? Můžu se manželovi podívat do očí s klidem, vždyť ten mladší má masivní krvácení do mozku? To ne. Povídám jim, že malý pokakal inkubátor tak, že ho museli přestěhovat. Smějeme se tomu a na malou chvíli dokonce přes zataženou žaluzii zasvítí sluníčko.

Kdyby jen bylo poslem dobrých zpráv.

Po večeří se za mnou zastavil pediatr. Říkal, že se jim už podařilo oba chlapce změřit a zvážit. Náš prvorozený Vojta má 1400 g a měří 48 cm, druhorozený David váží 780 g s mírou 46 cm. S klukama je potíž. Nesnaží se, nebojují. Pan doktor mi pověděl, že moje děti nemají chuť ani vůli žít. Dveře na JIP jsem měla otevřené. Tak obětavý personál a tak profesionální chování. Se svými dvojčaty jsem trávila spoustu času.

Většího synka jsem si zkoušela přikládat na holé tělo.

Jeho reakce byly velmi neobvyklé. Jakoby mu moje blízkost byla nepříjemná. Ostatně, ani já jsem ke klukům necítila pravou mateřskou lásku. Byla jsem z toho zmatená, připadala jsem si jako krkavec. Na porodním sále byla jedna moc hodná sestřička. Dalo mi to odvahu se zeptat, proč mám ty dva nešťastné uzlíčky tak málo ráda. Odpovědí, že ani láska mateřská nepřichází jen tak a musí se na ní pracovat jsem byla překvapená. Dny ubíhaly, a stav mých chlapečků byl stále kritický.

Menší Davídek se na mě jednoho dne usmál.

Bože, jak já se cítila v tu chvíli šťastná. Z papírů jsem potom vyčetla, že šlo o epileptický záchvat, ale to nevadí, aspoň se na mě podíval. Doufala jsem, že mě pozná po hlase a třeba zareaguje na písničku, kterou jsme si broukávali v těhotenství. Uběhl další týden. David začal přibývat na váze takovým způsobem, že lékaři okamžitě věděli, že je zle. Selhávaly životní funkce, ledviny na tom byly snad nejhůř.

Stála jsem u obou inkubátorů a do jednoho tiše šeptala: „chlapečku žij!" potom jsem hladila ten druhý a prosila: „chlapečku zemři!"

Náš Davídek byl zavodněný takovým způsobem, že jsem měla obavu, aby se do inkubátoru vešel. Jeho hlava nabyla do tak obrovských rozměrů, že vypadala jako by se měla každou chvíli rozpuknout. Pan primář mě pozoroval, hladil mě po rameni a říkal: „dnes ještě počkáme!" Strašně jsem nesouhlasila, bojovala jsem s myšlenkou ukončit toto strašné trápení. Davídek se na mě díval a jako by prosil o klid, o mír. Kdyby tak šlo vyškubat všechny ty káblíky, cévky a hadičky. Dozrávala jsem takovým způsobem, až jsem se sama sobě divila.

S manželem jsme během chvíle zestárli o dvacet let.

A zase uběhl  týden. Primář čekal na mou návštěvu. Stačilo jedno jediné gesto. Věděla jsem, že kus mého štěstí odchází. Davídkovi byly tři týdny. Starší Vojtíšek začal tímto dnem bojovat. Kolikrát mě napadlo, že mu bráška věnoval zbytek své energie. Do čtrnácti dnů jsme krmili mateřským mléčkem ze stříkačky, do měsíce jsme plně kojili a za další měsíc jsme se pomalu chystali na cestu domů. Dnes je můj syn už velký, v dubnu mu bylo osmnáct let. Starám se o dvoumetrové tělo s duší miminka. Po dlouhém pobytu v inkubátoru nám oslepl a na to, že se mu nelíbilo klokánkování v porodnici jsme také našli odpověď. Je autista.

Osud nám nadělil ještě další dvě děti.

Dnes je mi skoro čtyřicet a já si uvědomuji, jak velkým darem pro mě jsou. Díky za ně. Za ty zdravé i za ty postižené.

Dobrý den, posílám Vám svůj příběh, budu ráda, když se bude aspoň trochu líbit. Čtenářka Peprmintka - Karla Bártková

Milá Karlo, děkujeme, že jste se s námi podělila o Váš příběh. Je jeden z nejsilnějších jaké jsme dosud dostali. Metál byste si zasloužili s manželem vy.

Příběh byl zaslán do soutěže Zasílejte nám své příběhy z těhotenství a porodnic.

Soutěž sponzorují: