Čtenář. Co toto slovo v sobě nese za význam? Je více než jasné, že slovo čtenář vzniklo ze slovesa číst. Číst umí v dnešní době většina populace. Dříve, kdy umělo číst minimum obyvatel naší krásné planety, bylo čtení vzácností. My v dnešní době máme velkou výhodu v tom, že nás naučili číst již na základní škole. Skládali jsme písmenka k sobě, aby nám vznikaly nejprve slabiky a později i slova a nakonec i věty. Jenomže, udělal z nás první stupeň základní školy čtenáře? Zdaleka ne!

Čtenář je člověk, který čte text a vidí v něm krásu a snaží se pochopit jeho podstatu.

Na tu si ovšem musí přijít sám. To nás základní škola naučit rozhodně nemůže, i když nás může nasměrovat, ovšem záleží i na učiteli a jeho přístupu.

Lidé čtou dennodenně texty, které jim ničím neutkví, které je ničím nekultivují, na které z valné většiny okamžitě zapomenou.

Nepřispívají ke kultuře vyjadřování, neobohacují slovník, nedávají správný vzor v pravopisu ani gramatice. Potenciální čtenář nastoupí do tramvaje a přečte si letáček, který vidí přímo před sebou. Jede autobusem a čte si, co je napsáno na billboardech kolem cesty. Přijde do školy nebo práce a přečte si, co je na nástěnce. Otevře noviny a přečte si článek, který jej zajímá. Brouzdá po internetu a hledá články o své oblíbené kapele. Anebo otevře svou oblíbenou internetovou „knihu“ amerického autora Marka Zuckerberga a dokáže si zde číst i několik hodin denně. Ano, Facebook je nejčtenější „knihou“ dnešní doby, ale měl by Mark Zuckerberg dostat nějaké literární ocenění?

Je tedy zapotřebí rozlišovat „čtenáře“ od čtenáře.

Zatímco ten první dělá činnost, kterou považuje za běžnou, jiný se nad textem zamýšlí, snaží se pochopit jeho podstatu, vnímat estetické hledisko nebo se nechává obohatit.

O stav českého čtenářstva se dlouhodobě zajímá prof. Jiří Trávníček. 

Z jeho výzkumu Čtení v ČR z roku 2013 se můžeme dozvědět, že nejlépe jsou na tom v počtu ročně přečtených knih čtenáři, kteří mají 65 a více let, zatímco nejhůř se umístili čtenáři ve věku 35 – 44 let. Nejoblíbenější knihou je Babička, ke které mám svérázný postoj, o kterém se dozvíte níže, a nejoblíbenějším autorem Viewegh. (Trávníček 2013)

Čtenářský deník

Mou čtenářskou zkušenost ovlivnil zážitek hned ze základní školy. Čtenářský deník. Do doby, kdy jsme si ještě jako děti mohli vybírat, kterou knihu si přečteme a zařadíme do svých čtenářských deníků, se zdálo všechno v pořádku. Bavilo mě číst dobrodružné knihy jako Dračí srdce nebo Harry Potter. V mých deseti letech mě tyto knihy nesmírně zajímaly už jen proto, že například kniha Dračí srdce, která měla mnoho dílů, mladé čtenáře zapojovala přímo do děje. Dovnitř knihy byl vždy přidán malý meč, kterým se luštily různé hlavolamy, bez kterých kniha nedávala smysl. Už tato skutečnost, že jsem součástí knihy, mě těšila natolik, že jsem kupovala a četla další a další díly. Byla jsem ráda za tu svobodnou volbu. Nikdo mi neříkal, že musím číst prózu či poezii, že si musím vybírat díla od předních českých a světových autorů. Pak ovšem přišla má noční můra.

V sedmé třídě začala povinná četba.

Jenomže zdaleka ne v takové podobě, v jaké jste zvyklí ze středních škol, kdy dostanete 120 knížek a můžete si vybrat 20 z nich k maturitě. Ve 12 letech jsme všichni povinně četli Babičku Boženy Němcové. Troufám si tvrdit, že já ani zbývajících 46 žáků, kteří byli ve stejném ročníku, si po této zkušenosti nebudeme mít chuť na tuto knihu ani sáhnout, ne tak ji ještě znovu číst. Kdybychom dílo měli přečíst jako celek, sice bych asi pořádně nechápala veškeré souvislosti, neviděla bych krásu detailů, ale nepřišlo by mi to tak hrozné, jako číst ji po jednotlivých kapitolách a z každé z nich psát test. Každotýdenní stresování a čtení každé pasáže alespoň pětkrát, abych nevynechala žádné slovo, mi ještě teď nahání husí kůži. Nevím sice, na co mi v sedmé třídě bylo, že babička neměla šedivé, ale sněhově bílé vlasy, co všechno obsahovala její truhla, který pták seděl na stromě, když Viktorka zpívala u splavu, ale co vím, je to, že k Babičce mám takový odpor, že už si ji asi nikdy nepřečtu, i když vím, že teď by se mi líbila tisíckrát více než v době, kdy jsem rozhodně neměla z takových děl a z takového způsobu čtení rozum.

Chápu, že nás češtináři chtějí přinutit k četbě, aby četba nevymizela.

Myslím si, že zrovna na základní škole, kdy z mnohých nabízených knih nemůže být nikdo nějak extra moudrý, by bohatě stačilo, aby děti měly svobodnou volbu si vybírat knihy, které budou číst. Ano, na střední škole by měl každý student už přečíst nějakou tu klasiku. Tím, že učitelé nutí své žáky číst určitá díla v nevhodném věku, je od nich jen oddalují. Nemůžou přece nutit mladé kluky, kteří touží po dobrodružství, jaká zažívali hrdinové knih Bylo nás pět nebo Rychlé šípy, aby četli Kříž u potoka nebo již zmiňovanou Babičku.

Nejoblíbenější žánr

Často se mě známí ptají, jaký je můj nejoblíbenější žánr, co bych jim doporučila za knihy a co se mi na knihách, které čtu, líbí. Myslím, že nejsem jediná, která na tuto otázku nemá jedinou odpověď. Každá kniha má něco, čím dokáže zaujmout. Hodně mě baví knihy s židovskou tématikou, např. Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou nebo Chlapec v pruhovaném pyžamu, tak sci-fi knihy, například Příště se zmrazit nenechám, na kterou jsem narazila úplnou náhodou v knihkupectví. Nezaujala mě jen cena, protože koupit knihu za 19 Kč je slušný obchod, ale když jsem knihu četla, fascinovalo mě, jak autor dokázal popsat budoucnost. Nejen on, ale i spousta jiných autorů, kteří knihy o budoucnosti píší, mají podle mě nejen dost dobrou, ale mnohdy i uvěřitelnou představivost. Vůbec bych se totiž nedivila, kdybychom zde za 30 let používali místo aut nějaké přenašeče, chodili s fialovými vlasy, protože to bude v módě a místo jídla jedli želé s příchutí, kterou si vybereme.

Ovšem nejen tyto dva žánry jsou blízké mému srdci. Hodně se mi i líbí společenské romány a jejich někdy až neuvěřitelné zápletky. Za typického představitele bych označila Olivera Twista od Dickense, který svůj román ukončil podle mě až přehnaně idealisticky. Chudák Oliver je sice týraným a nedoceněným, ale nakonec se všemi svými nepřáteli i přáteli v příbuzenském vztahu.

Michael Viewegh - nejznámější český spisovatel

Nejznámějším českým spisovatelem současnosti (vycházím opět z práce prof. Trávníčka) a mým nejoblíbenějším žijícím autorem je Michael Viewegh. Troufám si říct, že každý český čtenář o tomto autorovi ví, ať už jeho knihy někdy četl, nebo ne. Autorovy knihy jsou mnohdy i námětem k natočení filmu. Kdo by neznal Báječná léta pod psa, Román pro ženy nebo Účastníky zájezdu?

Hodně mě inspirovala první slova, která jsem slyšela na vysoké škole.

Základem pro správného bohemistu je být každý den ve styku s nějakým textem. Jako si silně věřící čtou každý den v Bibli, tak by si měl správný bohemista listovat v knize nebo si vyhledávat nějaký text, který si přečte. Nad těmito slovy jsem se nejen zamyslela, ale myslím si, že tuto „podmínku“ pro to, abych mohla být označena za čtenáře, celkem plním. Nelistuji sice přímo každý den v knihách, jelikož mě kniha vždy vtáhne tak do děje, že by to pro mě bylo časově náročné, ale pročítám Literární noviny. Nejen, že se zde dozvídám novinky ze světa literatury, čtu rozhovory s českými autory, ale také zde navíc narazím i na články o hudbě, umění a politice.

Největší překvapení v literatuře, které jsem kdy zažila?

Rozhodně kniha Padesát odstínů šedi. To bláznovství, které kvůli jmenované knize vzniklo, jsem nechápala a nechápu dodnes. Z každého rohu jsem slyšela, jak se o ní každý baví, jak ji každý musí přečíst, jak je bezvadná. Dlouho jsem odolávala, a byla jsem dokonce hrdá na to, když se mě někdo zeptal, zda jsem tuto knihu přečetla, že má odpověď zněla ne. Jednou jsem však tento rozruch už nevydržela a knihu jsem si půjčila. Nezdála se mi vůbec zajímavá, proto jsem ji asi ve třetině zavřela a doteď nedočetla. Nijak netoužím nad touto knihou sedět a hltat každé její písmeno, jelikož děj se opakuje stále dokola. Ovlivnilo mě snad to davové šílenství? Nečekala jsem od knihy tolik, až jsem z ní neměla nic? Asi ano.

Jak si vybrat knihu, kterou si přečtu?

Jak říká známé české pořekadlo: Nesuď knihu podle obalu. Ti, kteří upřednostňují určitý žánr, téma, oblíbeného autora, styl vypravování, mají tuto úlohu značně usnadněnou. Asi málokterý historický nadšenec by sáhl po výše zmiňované knize o budoucnosti. Ale co my? Co my, kteří oblíbený žánr nemáme? Jak si vybereme knihu, kterou nezavřeme po prvních deseti stranách? Můžeme poslouchat lidi ve svém okolí. Od nich se dovíme, kterou knihu si přečíst, protože nám tyto knihy doporučují, ale může to dopadnout jako s „odstíny šedi“. I recenze nám hodně napoví, měla by být alespoň fundovanější než „hlas okolí“.