Mnoho rodičů se potýká s agresivitou svých dětí. Často jen tápeme, jak se v které situaci zachovat. Sledujeme, jak se chovají jiní, a snažíme se najít normu. Zde je pár otázek, na které odpověděla dětská klinická psycholožka Kamila Wawroszová.
1. Jak lze agresivitě batolat předcházet?
Batolata se hněvají, batolata mají přemíru energie, batolata se brání, ale pokud vědomě neubližují, nepovažovala bych jejich chování za agresivní. Kolik „agresivní“ energie v sobě batole má, je dáno jeho temperamentem, ale i jeho výchovou. Některým vzteklým výlevům můžeme zabránit jen těžko, zvláště proto, že hněv a negace jsou běžným chováním v období vzdoru. Takové chování by nás nemělo příliš vyvádět z rovnováhy, není to nic neobvyklého a k batolecímu věku to prostě patří. Čím lépe se naladíme na svoje malé batole, tím snadněji můžeme předcházet jeho agresivním „záchvatům“. Můžeme se snažit, aby bylo najedené, aby byl dodržený jeho pravidelný režim, aby nebylo příliš přetížené. Je dobré strukturovat batoleti den, čímž mu dáváme jistotu jeho stálého režimu a tudíž jej některé události nepřekvapí. Batole musí mít možnost dostatečně vybít energii. A nikdy nesmíme zapomenout na napodobovací chování batolat. Napodobují nejen nás dospělé a vrstevníky, ale také oblíbené postavy z filmů a večerníčků. Začne-li v jesličkách kousat jedno dítě, začnou většinou kousat i další. Ne proto, že by byly zlé. Ale proto, že si chtějí toto chování vyzkoušet.
2. Jaké chování batolat lze už považovat za agresivní a je tedy nutné ho řešit a nad jakým lze mávnout rukou (pokud nějaké takové je), protože je dítko ještě malé a neví, co činí?
Děti nechápou, co je to agresivní chování. Pro ně je vyjadřování hněvu přirozené. Agresivitou bych nazvala až takové chování, kdy si je dítě vědomé toho, že může svým jednáním ublížit a záměrně to udělá. Malá batolata reagují hněvem na celou škálu situací, na svou frustraci, strach, únavu, neschopnost jinak vyjádřit své momentální potřeby. Z míry je vyvede také situace, která je pro ně zmatená a nepochopitelná. Agresivitou se samozřejmě děti také brání. Batolata se často chovají „agresivně“ i v reakci na rodinné prostředí, kde mohou cítit momentální napětí. Malé děti nerozumí důsledkům svého chování. Nechápou, že praští-li druhé dítě kyblíčkem, to může být zraněno a bude ho to bolet. Batole také není schopné vnímat úmysl druhého dítěte. Nechápe, zda ho Pepíček strčil naschvál nebo omylem. Jak postupně emočně a sociálně vyzrává, naučí se lépe odezírat sociální signály, dovede se vcítit do druhého a konečně začne chápat jaké má jeho chování následky. My rodiče přitom fungujeme jako překladatelé a pomáháme batoleti pochopit co je správné a co ne. Pořád ale musíme počítat s tím, že batole je pod vlivem svých emocí, které se mohou náhle měnit a které zatím nemá možnost zvládat.
3. Jak lze agresivní batole účinně usměrnit, aby si pamatovalo: takhle tedy ne?
Určité agresivní chování je u batolat běžné, ale to neznamená, že bychom si ho my dospělí neměli všímat. Na mnohých incidentech na hřištích se podílejí i rodiče, kteří dítě neusměrní a to nemá šanci si uvědomit důsledky svého chování. Když se dítěti navíc podařilo agresivním chováním něco získat a rodič nezasáhl, je toto chování ještě více zpevněné. Můžeme svůj nesouhlas vyjádřit svým tónem, gesty a přísným pohledem. Slova volte co nejjednoduší a přizpůsobte je dětskému slovníku. Prosté NE nebo TO NEDĚLEJ je lepší než sáhodlouhé vysvětlování, kterému batole stejně nerozumí. Pokud dítě v agresivním chování pokračuje, lze jej chytit za ruku a útoku zabránit. Teprve až ho vztek přejde, je možné začít vysvětlovat, což v afektu nemá cenu. V případě, že je dítě znovu agresivní, můžeme z dětského koutku odejít, takže dítě pocítí přímý důsledek svého chování. Nepočítejte ale s tím, že si to bude příště hned pamatovat. Opakování je u batolat vždy základ výchovy.
4. Co dělat, když opakovaně ubližuje dětem v jesličkách nebo třeba v dětském koutku?
Nejprve je potřeba přemýšlet o tom, proč se dítě chová opakovaně agresivně. Je to proto, že mu někdo ubližuje? Nemá strach? Není unavené nebo hladové? Pokud to jenom trochu jde, je dobré agresivnímu chování předcházet. Když už ale k nějakému útoku dojde, je vhodné stále dokola vysvětlovat a překládat dítěti do jeho řeči důsledky jeho chování. Jednoduchým jazykem, klidně jen pomocí citoslovcí vysvětlit batoleti, že má teď druhé dítě „bebí“ a je moc smutné. Chtít po takhle malém dítěti omluvu je celkem k ničemu, protože pro něj je omluva jen naučenou reakcí, kterou jinak nechápe. Může ale zkusit druhé dítě pohladit. My rodiče bychom neměli na agresivitu našeho dítěte reagovat sami agresivně, aby se od nás nakonec takové chování ještě nenaučilo.
5. A jak by se mělo bránit, pokud to v tomto věku zvládne, když mu je někým v jesličkách ubližováno?
V jesličkách se projevuje přirozená nátura dítěte. Jsou děti, které se při útoku stáhnou a jsou takové, které naopak reagují dominantně a útok oplatí. Radit jemnému citlivému batoleti, aby útok oplatilo, nemá cenu, protože to pro něj není přirozené chování a je mu to nepříjemné. Můžete ale takové dítě postupně naučit, aby se naučilo říkat ne, že se mu některé věci nelíbí, nebo aby se vyjádřilo křikem. Je ale dobré přitom respektovat jeho povahu. Máte-li pocit, že je vašemu dítěti v jesličkách ubližováno, nenechávejte na něm nápravu situace. Poproste paní učitelku, ať na celou situaci lépe dohlédne, protože se někdy stane, že si toho paní učitelky nevšimnou. Nechat děti řešit situaci po svém se sice někdy vyplatí, ale při vzdáleném dozoru dospělé osoby, která může kdykoliv zakročit. Navíc jsme to my rodiče, kteří svému batoleti překládáme emoce druhého dítěte a říkáme: „podívej se, tomu chlapečkovi se to nelíbí“. Malé děti tohle ještě nechápou a proto potřebují při svých interakcích dozor.
6. Co naopak nedělat, abychom agresivitu v dítěti nepodporovali?
I když jsou někteří rodiče jemní a citliví, jejich dítě může být vzteklejší, protože se narodí s „divočejším“ temperamentem. Takové dítě můžeme usměrňovat, ale těžko ho zkrotíme. Děti se ale také učí nápodobou a my rodiče jsme nejčastěji napodobování. Proto bychom si měli dát na svoje chování pozor. Často se stává, že když rodiče své dítě plácnou, dítě jim to hned oplatí zpátky, nebo „bije“ svoje panenky. Batole potom nemůže pochopit, proč ono plácnout nemůže, ale tatínek nebo maminka ano. Argument, že tatínek je velký a tudíž plácat může, je pro dítě nepochopitelný. Je potřeba si uvědomit, že malé dítě nemá mechanismy zvládání pro agresivní chování. Naštvání je energie, která nějak musí ven, je to přirozená věc. Ale nelze ji používat proti druhým a samozřejmě ani proti sobě. Paradoxně se ale taková nahromaděná energie může projevit někde jinde, buď větším výbuchem, nebo psychosomaticky. Proto bychom se měli zaměřit na zdravé vybití dítěte. Pokud se 2,5leté batole naštve, může začít mlátit druhé nebo rozbíjet hračky. Když se vám podaří, aby se vyjádřilo jinak, například zařváním nebo hozením plyšáka, tak už jste na cestě k regulaci jeho chování. Je to vyjádření hněvu, které nikomu a ničemu neublíží.
Mgr. Kamilu Wawroszovou naleznete na internetových stránkách http://www.detsky-klinicky-psycholog.cz/