První holčička se mi narodila 29.června 2010. Těhu bylo v pořádku a porod skvělý. V půl druhé jsem se vzbudila, měla jsem bolesti, tak jsem se šla vykoupat, páč jsem myslela, že to jsou poslíčci a ono houby... V půl páté jsem vzbudila manžela a ten mi jen řekl: "jedeme?"

Přijeli jsme do porodnice a musím říct, že mi moc pomohlo, že tam byl se mnou. Jen byl nešťastný, že mi nemůže pomoct a pak..... v 6:58 se narodila naše vlasatá a celá chlupatá Kačenka. :) Jak já byla šťasná, že je zdravá a tááák krásná...

Druhý den po porodu jsem říkala, že bych rodila klidně znovu. Rok uplynul a když bylo Kačce 14 měsíců, zjistila jsem, že jsem znovu těhotná.

V tu dobu jsme s manželem vůbec nevycházeli dobře...

Brečela jsem jak malá holka a nevěděla, co mám dělat... Potrat?... Jen jsem na to pomyslela, začala jsem brečet ještě víc... Když přišel z práce, tak jsem mu to řekla a on jen stál a koukal.... Sakra, proč nic neříká??? Zeptala jsem se ho: co budeme dělat?

On: "NEVÍM"...)

Já: "Mám jít na potrat???"...

On: „Když chceš“ )

Tak jak mi bylo v tu chvíli...BOŽE....

Nakonec to vše prozatím dopadlo dobře... Chodila jsem pravidelně na kontroly, ale ve dvanáctém týdnu jsem začala krvácet. Říkala jsem to manželovi, to bylo pondělí a on mi řekl, že musím vydržet do čtvrtka, že musí do práce.....

Krve by se ve mě v tu chvíli nedořezal!

Nenáviděla jsem ho, opravdu nenáviděla.... Bylo mu jedno, jestli potratím? Zemře ve mně moje dítě? Proč mi nepomůže? Ráno jsem zavolala mé sestře, jestli pohlídá Kačku, že musím k doktorce a začala jsem jí brečet do telefonu.. Přišla přes celé město pěšky. Nejel k nám žádný autobus. Šla jsem k doktorce, udělala mi ultrazvuk a pak se na mě tak zvláštně podívala. Řekla mi: "Alenko, máte tam dvě miminka, ale jedno bohužel...“ Nakonec jsem prodělala ledvinovou koliku a mimi nevydrželo, ale jedno zůstalo...

Moje těhu bylo peklo, jak fyzické, tak psychické

Manžel mi s ničím nepomohl, ba naopak. Byla jsem v sedmém měsíci, když odešel a já nevěděla jak to zvládnu a začala přemýšlet, že miminko nechám v porodnici. Nakonec mě to druhý den přešlo a já začala být v pohodě a začala si to užívat... Mimi se celé těhu tlačilo ven, tak jsem musela mít klid, ale jde to s dvouletou dračicí? :)  S manželem to začalo být lepší, když odjel za svou rodinou na Ukrajinu. Začal volat a šlo vidět, že se mu stýská. Dali jsme to znovu dohromady...

30.července jsme šli s mojí mamkou a Kačkou na procházku, byly pařáky, tak jsme si daly limču a zmrzku a když jsme šly domů, tak mě nenapadlo než si ji vzít na ramena a skákat a různě blbnout... Manžel přijel po sedmé večer z práce a já mu dělala večeři. Začalo mě píchat v podbřišku a já říkám, to by byla sranda, kdyby to bylo dnes, že? Upozorňuji, že u porodu být nechtěl, že mu to stačilo... V půl osmé začaly bolesti být horší, v osm už nesnesitelné a ve čtvrt na devět mi praskla v kuchyni voda... Mamka zavolala na manžela, ať vezme věci a že jedem... Přišel do kuchyně a zbělal, když viděl tu spoušť. Chtěla jsem se ještě umýt, tak mamina vzala Kačku ven, aby neviděla, že odcházíme...

Oblékla jsem se, že půjdu ještě na záchod...

Ale hned, jak jsem dosedla, tak jsem začala tlačit.. Manžel rozrazil dveře na záchod :"JÁ TĚ DO TOHO AUTA KLIDNĚ ODNESU!!!!"   Tak vystrašeného jsem ho ještě nikdy neviděla... Jen jsem řekla, že nemůžu, sundala jsem kraťasy a šla do ložnice na postel. Zavolal záchranku a já mezitím porodila manželovi do náruče krásnou holčičku. Jmenuje se Terezka a je zdravá, má vše, co má mít. Manžel si odstřihl pupeční šňůru a hurá do porodnice na šití. Trpěla jsem jak pes a prosila ať je konec. Manžela tam nepustili a chudák jen slyšel jak tam brečím. Byla jsem potrhaná a roztrhaný i poštěváček a to bohužel umrtvit nejde. Ale za měsíc už Terezce bude rok a my jsme stále čtyřčlenná rodina a snad to tak i zůstane. Máme krásné a zdravé holky a s manželem jsme spolu šťastní.

Stálo to všechno za to....a zvládli jsme to...        

Spokojená maminka dvou krásných holčiček   Alena Z.