Setkal jste se s negativními reakcemi na vaše projekty a na to co děláte?
No samozřejmě ! Hned v několika rovinách. V osobní - zde platí pravidlo, že jakmile člověk začne dělat cokoliv navíc a nedej bůh aby se mu dařilo, je to jako by si na sebe na záda namaloval terč, do kterého mají v tu chvíli právo, nevím ve jménu jaké autority, se všichni trefovat. Tedy všichni – obvykle to jsou „netáhla“, která nikdy nic neudělala a trpí vlastní frustrací, že by mohl někdo „vypadat lépe“, než oni. Pro srovnání úrovně jsou pak dvě cesty. První je srovnat vlastní úroveň směrem nahoru, což znamená máknout a dotáhnout se „nahoru“ – to ovšem páchne prací a námahou. a to jak víme, bolí. Druhá je pak srovnat úroveň „dolů“, takže dotyčného nebo dotyčné nebo akci, projekt – shodit, dehonestovat atd. – to známe všichni. Je to bez práce a efekt je stejný. Teď si vzpomínám na takovou drobnost – v 15,40 jsme v Národním divadle v Praze přebírali Cenu-Ď udělovanou Celorepublikovým Kolegiem pro udílení Ceny-Ď dobrodincům, mecenášům a morálním vzorům ČR, po 19. hodině se rozhovor s námi a reportáž o tom objevily v hlavní zpravodajské relaci, ve 20 hodin jsme přijeli domů a druhý den ráno jsme měli prořezané gumy u auta, kterým vozíme vozíčkáře, se vzkazem za stěračem, ať si jdeme zase machrovat do televize...
Pak je tu rovina projektu a „spravedlivých rozhořčených“, co že si to ty děti a lidi dovolují pod stromeček přát, ať si uvědomí, kde žijí a že by jim trocha skromnosti jen prospěla.
A je tu i rovina manažerská, kdy na jedné straně někoho žádáme o partnerství a snese se nám na hlavu tolik urážek, nadávek a opět „spravedlivého“ rozhořčení a doporučení, ať neotravujeme a obrátíme se na toho nebo onoho ministra atd., že jim také nikdo nepomůže – a je to vždy a bez ohledu na politickou situaci kdo kde jakým ministrem je – to je úplně jedno. A na druhé straně pak manažerská rovina, kdy nám je doporučováno tisíc věcí, které jsou sice výborné pro marketing, ale úplně ignorují podstatu, cíl a smysl projektu a především lidi, na něž je zaměřen – a ve chvíli, kdy na to upozorníme, jsme terčem negací.
A vlastně je tu ještě jedna rovina – a to jsou všeználci. Desítky telefonů a mailů se zaručenými, nikoliv podněty, ale absolutně razantními požadavky, „co musíme“. V 99,99 % šílené a nerealizovatelné úlety bez absolutní znalosti – ale i jen snahy o pochopení projektu a jeho nejen filozofie, ale i organizace. Všichni tito mají jeden společný rys: naprosto je nezajímá jakákoliv věcná argumentace a diskuze, ale jen sebeprezentace, potřeba prosazení svého a znovu, nechápeme ve jménu jaké autority si ti lidé přivlastňují právo na nás útočit a dokonce vydírat, že jestli něco neuděláme jak chtějí, budou to medializovat, jaké že jsme to „skety“. Přitom my ctíme zásadu, že „hloupý kdo neví, hloupější, kdo se nezeptá“ – a tak se opravdu každému věnujeme, protože si to zaslouží, když už si dal tu práci nám zavolat nebo napsat a nikdy nevíme, jestli to náhodou není dobrý nápad, který nás třeba již nenapadne tím, jak nemáme odstup. Ale jak říkám – obvykle je to jinak a přejde to až v agresi. „Čert“ ví proč. Zase mne napadá příklad: starší pán,. podle vlastních slov a důrazu na ně, praktikující věřící, mne doslova bombardoval maily a telefony. Citace: „Okamžitě tu komerční šaškárnu zastavte! Dehonestujete Vánoce a jejich podstatu! Trvám na tom, ať se všechny dárky prodají a místo nich ať se nakoupí Bible a růžence a dají se jim pod stromečky, ať si každý z těch dětí tu Bibli přečte aby vědělo, jak se má chovat a nemuselo být zavřené v děcáku.“. Skutečně.
Jak jste z toho vybruslil?
My víme, že odpor je v těchto případech marný. Ti lidé Vám nevolají proto, aby konstruktivně něco zlepšili. Ti volají proto, aby prosadili svou. Tak jsem pánovi vyšel vstříc a požádal ho, s tím, že je to skvělý nápad, o kterém si nejsme jistí, jestli bychom mu ho nepokazili, zda-li by nám mohl pomoci,, že my na to nyní nemáme ani časový ani faktický prostor, on nadšeně souhlasil a já jej informoval, že jsem za tu dobu, co spolu komunikujeme objednal 2,5 tuny Biblí (jedna váží cca 1kg krát 2,5 tisíce dětí..)., které mu přivezou domů – aby nám pomohl s jejich kontrolou, balením a distribucí. Už se nám nikdy neozval.
Všechny tyto negativní reakce mají některé věci společné. Tou první je náš respekt k tomu, že každý má na tuto reakci právo – a tedy má i právo se našeho projektu neúčastnit a vybrat si v pohodě jiný, který je jeho srdci bližší. Pak je tu naše právo se dostupnými prostředky bránit. A ta poslední věc je, že většina autorů (té menšině se tímto omlouvám) a nositelů těchto reakcí hledá kontakt, mnohdy to jsou lidé, kteří se cítí třeba sami a toto je nešťastný způsob, jakým to dají najevo a ti ostatní v podstatě sami potřebují pomoci, aniž bych chtěl kohokoliv urazit.
