Dnes slaví: Emílie Zítra: Kateřina

Začátkem loňského léta jsme s našimi třemi dětmi předškolního věku byli účastníky krásné pražské svatby. Cestou zpět, pečící se v autě s rozbitou klimatizací, jsme přemýšleli, jak zpestřit dětem léto. Oba s manželem milujeme sporty, jakékoli. Jezdíme na cyklovýlety po celé republice, in-line okruhy v rodném městě děti už také dávno znají a výjimkou není ani lezecká stěna.

Uznávám, já mám větší respekt před některými druhy sportů, manžel naopak jde do všeho a hned. Vzhledem k počasí padl výběr na „jetí vody“. Já jako správná matka řešitel jsem obratem vyjádřila obavu jak naskládat tři občas velmi živé děti a barel s věcmi na loď. Kdo někdy na vodě byl, ví, že poskládat do kánoe věci pro dva a své nohy už tak bývá problém…

Raft zvítězil

Nejlepší volbou se tedy ukázal raft. Manžel jako správný vodák okamžitě navrhl řeku, úsek i obvolal potřebné další „ruce“ k pádlům.

Druhý den už jsme ráno stáli u půjčovny a pokoušeli se nacpat oblečení, jídlo a vůbec všechny věci 4 dospělých a 3 dětí do jednoho malého barelu. Zatímco já řešila tuto „Rubikovu kostku“, děti se už ráchaly ve vodě a velmi hlasitě se dožadovaly svých pádel, neb „kdo nepádluje, pluje proti nám“. Pán z půjčovny měl pochopení a než jsme se nadáli, byly děti kompletně dovybaveny. O tom, že pádla se dají použít i k boji, netřeba rodičům vyprávět …

Po úspěšném boji se spoustou přezek a popruhů na plovacích vestách (pro zkušené vodáky na raft možná i u dětí zbytečné, ale pro klid mé duše nutné) jsme vyrazili. Řeka plynula v krásném poklidu. Tu ji z jedné strany lemoval les, tu z druhé pastvina s krávami, které samozřejmě okamžitě sklidily velký obdiv. Též zastávka na ostrůvku uprostřed řeky, kde si každé dítko postavilo svůj „památníček“ vytvořený seskládáním kamenů na sebe, měla obrovský úspěch.

Čekali jsme protesty, ale ty se nedostavily

Oba jsme s manželem čekali po krátké době dětské protesty a stížnosti na nudu. Jaké bylo ale naše překvapení, když všichni tři se zájmem sledovali řeku, hlásili peřejky, kameny a s radostí všem dětem vlastní hlasitě opláceli vodácké „ahój“. Rozzářené oči a upovídané pusinky, které hlasitě hlásily lesknoucí se hřbety ryb těsně pod hladinou, skrytá sídla kachniček a neopominutelné vodácké hospůdky. Neznalý pozorovatel by mohl snadno nabýt dojmu, že naše děti v životě neviděly řeku a jejich každodenní zábavou je návštěva výčepního zařízení. My však měli radost z doprovodných zvídavých otázek – jak tráví ryby zimu, čím se kachny živí, zda bude v hospůdce i zmrzlina … Rozvíjení teorií, zda v hradu na skále nad řekou žijí čerti, čarodějnice, nebo krásná zakletá princezna čekající na polibek statečného prince ukázalo bujnou fantazii všech tří v plné kráse. Syn vyprávěl, jak by sám zachránil krásnou spící Růženku a dcerky hned věděly, jaké šaty má na sobě a jaké si vezme na svatbu (růžové samozřejmě…) Předháněli se v počítání kachen, které nás míjely, chtěli přebarvovat krávy na fialovo, toužili otrhat louku pampelišek na věnečky. Radost ze života z nich přímo tryskala a byla úžasně nakažlivá. Snad nikdy jindy mi řeka nepřišla tak krásná…

Jen ten čas ubíhal rychleji, než bychom si přáli. Ani několik občerstvovacích zastávek den nedokázalo prodloužit a smutek dětí při vracení raftu neznal mezí. Jen slib, že se brzo na řeku opět vrátíme, zažehnal slzičky v očích a vykouzlil na jejich rtech opětovný úsměv.

Den to byl náročný a záda bolela z pádlování (ona ta řeka zrovna moc netekla) ještě dva dny poté, ale rozzářené oči a šťastné vyprávění ještě nyní, rok poté, a chuť vyrazit okamžitě znovu je pro nás důkazem, že to stálo za to.

S. Záhrobská

Další články z kategorie