K tomuhle zamyšlení mě inspiroval jeden příbuzný, který žárlí na svojí ženu. Nezabije mě, protože si to určitě nepřečte. Číst nejspíš umí, ale jsem si jistá, že moje zdejší výžblepty nesleduje.

Žárlivost omezuje na svobodě

Žárlivost je děsivě absurdní aktivita. Praštěná jako lidstvo samo. Ztráta nervů a energie. Projev vlastní nejistoty. Žárlivec nikdy objekt své touhy nemůže uhlídat. Když na to přijde, nevěrnit se dá kdekoliv a kdykoliv. Jak praví klasik, kdo chce, hledá způsob. Jsem si jistá, že jeho žena zatím nechce. Asi ji doposud dostatečně nenaštval. Zatím ji akorát deptá a ponižuje jeho nedůvěra. Prohledávání mailu, telefonu a podobné šmírování. A přitom je to problém jeho samého, tolik silného verbálně a tak slabého psychicky. Jednou na to dojede.

Příklad toho co žena nesmí

Ten můj žárlivec na to taky kdysi dojel. Ani se mi nechce vypisovat, co všechno jsem musela snášet. Pro příklad stačí, že jsem se nemohla ani dívat na cizí lidi třeba v tramvaji. Jakmile byl ve směru mého pohledu nějaký jiný zástupce druhé poloviny lidstva, bylo zle. Podařilo se mi odejít po třech letech peklíčka.

Konečně normální vztah

Mému muži přijde normální, že ne vždy zvednu telefon, když mi volá. Logicky, máme dětičky, ty produkují hluk, ne vždy telefon slyším, obzvlášť venku. Tohle by dotyčné žárlivcem obdařené příbuzné nejspíš neprošlo. Minimálně by následovaly řeči typu co kde s kým vyváděla, že neslyšela, že jí volá vlastní manžel. Smutné. Snad to tomu pošukovi někdy dojde, že žárlení není projev lásky. Jsou to jen výkřiky žárlivcova ega, které si říká o namasírování tím nejblbějším z možných způsobů..