Mám dvě děti. Sedmiletou Natálku a 1.5letého Tomáška. Natálka se mi narodila v 27 letech.  Byla jsem mladá a zdravá a nic nenasvědčovalo komplikacím během porodu. Chodila jsem od druhého měsíce na pravidelné kontroly. Vážení, měření, odběry krve. Od pátého měsíce mi bývalo dost špatně od žaludku, ale nic, co bych nezvládla. Na malou jsem se moc těšila. Nakupovala jsme vybavení do pokojíčku a oblečení. Jedla jsem, na co jsme zrovna dostala chuť, a pomalu nabírala kila.

Měla jsem jen 151 cm a přibrala jsem 20 kg

Ke konci těhotenství už jsem  se skoro kutálela. Nevěděla jsem, jak si sednout, lehnout, všude toho bříška bylo moc. Poslední měsíc jsme měla stále sbalenou tašku u postele a už jen čekala, až se naši malé bude chtít už ven. 

To se stalo 15. 11. 2005, kdy jsem ve 4 hodiny ráno najednou začala slabě krvácet

Měla jsme 8 dní před termínem porodu. Manžel nebyl doma, odjel na služebku do Německa a mě nezbylo, než si zavolat sanitku. V nemocnici mě přijali a při vyšetření zjistili, že se mi porod už rozjel a odešla mi plodová zátka. Nechtěli ale nic uspěchat a poslali mě na pokoj si lehnout. Vždyť bylo něco kolem páté ráno. Každou hodinu jsem chodila pak na kontrolu, jak se otvírám a na ozvy miminka, jak se mu ve mně daří. Jenže čas utíkal, plodová voda odtekla a doktoři už si se mnou nevěděli rady. Stále jsem byla otevřená jen na tři prsty a to na porod je málo. Byla jsem už vysílená bolestí ze stahů, celý den bez jídla a bylo šest večer a malá pořád nechtěla ven. Při dalším pohmatovém vyšetření mě už musela za ruku držet sestřička a pan doktor zjistil, že malá se ve mě zasekla, protože mám přepážku v děloze a ta jí brání sestoupit a protlačit se. Navíc má špatné ozvy a nemůže pořádně dýchat .... Nevím, jestli jsem byla vyděšená víc já nebo pan doktor. Ale najednou všichni kolem začali běhat, telefonovat a malá musela okamžitě ven. Objednali sál, mě oholili a dostala jsem injekci do zad - epidurál. Na sál se mnou skoro běželi, abych okamžitě mohla podstoupit císařský řez. Natálka se pak narodila za pár minut, ale neplakala. Lékaři ji museli po porodu oživovat. Měla modřinu pod oběma očima a na nose. Jak se ve mně v těch místech zasekla a nemohla dál. Nicméně mi ji zachránili a je naprosto v pořádku.  Později mi lékař řekl, že takovou vadou dělohy trpí mizivé procento žen, ale přesto na to měl přijít můj gynekolog a měla jsem to mít napsané v průkazce. Při přepážce v děloze se nerodí přirozeně a hned se plánuje císařský řez. Ale můj pan doktor na nic nepřišel! 

Druhé miminko jsem chtěla už po třech letech

Ať ten věkový rozestup mezi nimi není veliký. Ale nedařilo se. Jednou jsem i samovolně potratila asi po 14 dnech těhotenství. Proto jsem byla velmi šťastná, když se mi po roce objevily další dvě čárky na testu. Od začátku jsem malého pojmenovala Tomáškem a hladila ho přes bříško. Začal známý kolotoč. Sono, odběry, měření, vážení.... ale do toho domácnost, školka a naše neposeda Natálka. Tak se stalo, že jsem v prvním měsíci začala krvácet a skončila v nemocnici. Manžel už v té době do zahraničí nejezdil a měl stále ranní. Tak se o sebe i malou musel pár dní postarat. Z nemocnice jsem pak po týdnu jela domů. Dostala jsem předepsané nějaké prášky na udržování  a další jako železo a B. Jenže po týdnu se krvácení znovu objevilo a skončila jsem v nemocnici podruhé. Znovu jsem si pár dní poležela a krvácení přestalo. To už mi pan doktor kladl na srdce, ať se šetřím, ať se nestresuji a jsem v klidu. Že se to někdy na začátku stává. Ještě v nemocnici mi při propouštění udělal sono, ukázal miminko a zapnul mi i zvuk jeho bijícího srdíčka. Hotový balzám na nervy :-) Měla jsem pak do 3 dnů zajít k mému gynekologovi a zanést zprávu z nemocnice a na další vyšetření. Těšila jsem se, že opět uvidím malého na monitoru. Pan doktor měl mnohem lepší sono. Byla to soukromá ordinace špičkově vybavená. Ale všechny ty přístroje jsou k ničemu, když u toho seděl můj doktor. Zavedl mi sono a dlouho, strašně dlouho koukal na monitor a mlčel. Ve mě stoupalo napětí, co se zase proboha děje. Pak vstal a šel k oknu a po chvíli zase k monitoru a řekl, že se mu to nelíbí. Nevidím srdeční činnost! Je mi líto, ale tohle těhotenství musíme okamžitě ukončit a chtěl mě poslat do té stejné nemocnice, odkud jsem před pár dny přijela, na výškrab. Já jsem mu nevěřila a nikam jsem jet nechtěla. Moje dítě je živé a zdravé, já to cítím. Ale on si trval na svém a odmítal, že by něco přehlédl. prý už to krvácení věštilo, že to zase nedopadne. Nakonec jsme se rozešli s tím, že mi dá týden a to stejné vyšetření zopakujeme.  Jak bych ale mohla týden fungovat doma s myšlenkou, že moje miminko už ve mě nežije. A to jsem měla být v klidu, bez stresu. Odjela jsem s mojí mamkou zpátky ještě ten den do té nemocnice, kde právě sloužil lékař, který mě propouštěl. Zhrozil se, že znovu krvácím, ale bylo to ještě horší, když jsem mu řekla, co se stalo v ordinaci. Udělal mi tedy sono a koukal na ten monitor stejně jako můj gynekolog. A jen kroutil hlavou. Miminko bylo naprosto v pořádku a srdíčko mu krásně bilo. Mně spadl těžký kámen ze srdce a opravdu jsem mohla v klidu a bez stresu odjet domů. Ale svého gynekologa jsem po týdnu už nenavštívila. Měla jsme to možná udělat už po porodu Natálky. Udělala jsme to bohužel až teď. Změnila jsem lékaře. Měl sice malou ordinaci na poliklinice  a na každé vyšetření jsem musela chodit jinam. Neměl všechny přístroje u sebe, ale už nic nepřehlédl, nezanedbal a nedělal chyby. Náš Tomášek se pak narodil 25. 11. 2011 císařským řezem a byl a je naprosto v pořádku. 

Závěrem bych snad zmínila, že porod císařem je šetrný k miminku, ale tu bolest druhý den, třetí den, měsíc po císaři.... to bych nikomu nepřála

Posadit se, zajít na záchod, otočit se v posteli, abych nakojila.... to byla jedna velká bolest.  Ještě půl roku jsme tu jizvu cítila. Maminky, které rodily normálně,  na druhý den chodily a staraly se o miminko. Já byla tři dny pod silnými prášky a stále jen spala. Aspoň při Natálce. I když u Tomáška to bylo podobné. Proto jestli volit císaře, tak určitě ne z důvodu ze strachu z porodu, ať už je malý venku a mám to hned za sebou. Tohle je naprostý omyl. Porod bude možná hladký, ale rekonvalescence po porodu a po císaři je mnohem delší. Navíc další těhotenství se doporučuje až za 3 roky a max takto ukončené taky jen tři. Osobně už další ani nechci. Dva raubíři mi stačí až nad hlavu :-) Ale jsem ráda, že je mám a v případě Tomíska jsem  si ho doslova vymodlila. A vlastně i Natálky. Ta se během porodu podruhé narodila :-)

Přála bych každé mamince zdravé mimi a ať vám dělá jak poroste jen samou radost. Zdravé dítě není samozřejmost a je to vždycky dar. A ať jsou s ním jak v těhotenství nebo v dospívání problémy, vždycky ta radost s ním je větší. Ten krásný pocit, když se ke mě malý přitulí, je nenahraditelný. 

Zdraví Iva Krupová