Tělesné tresty jsou tématem, které už pěknou řádku let vyvolává nejrůznější spory, a to jak mezi odbornou a laickou veřejností, tak mezi některými rodiči navzájem. Někteří zastávají jednoznačně názor, že se jedná o hrubé a těžké násilí, které poznamená nejen tělesnou, ale i psychickou stránku dítěte. Jiní považují tělesné tresty za přirozenou věc, takřka za výchovnou metodu.

Odborníci řeší vhodnost trestů

Odborníci řeší, zda vůbec ve výchově dítěte uplatňovat tělesné tresty a pokud ano, kde je ta pomyslná hranice, za kterou už to může dítěti jen ublížit a nikoli ho vychovat. Současná doba nabízí možnost konzultace s odborníky. Lidé žijí naprosto odlišným způsobem, než tomu bylo dříve. Naši prarodiče a jejich rodiče vyrůstali v početných rodinách. Nebyla nouze ani o rodiny s deseti dětmi, které se o sebe staraly navzájem, protože rodiče museli těžce pracovat, aby všechny uživili a stěží se jim to dařilo. Byla nouze a chudoba. Děti se také vychovávaly navzájem a pokud některé zlobilo, dostalo výprask. I v zámožnějších rodinách se dříve uplatňovaly fyzické tresty a pokud se na takovou výchovu díváme z dnešního úhlu pohledu, byla to výchova dosti krutá.

Mají fyzické tresty následky?

Až v posledních třiceti letech se odborníci stále více zajímají o dětskou duši a řeší možné následky fyzických trestů. Jejich názor je, že nadměrné fyzické tresty a jejich následky formují dětskou duši velmi neblaze. V některých zemích jsou názory a dokonce i zákony natolik vyostřené, že stačí, aby maminka výchovně plácla své dítko na hřišti přes zadeček, a už ji málem stíhá policie za ublížení na zdraví dítěte.

Tělesné tresty nebo mlčení?

Je dobré být jako rodiče dostatečně informováni, je to doslova naše povinnost, ale rozhodně není třeba nic přehánět, ani se studiem výchovy dětí, ani s jejich fyzickým trestáním anebo s naprosto laxní výchovou. Sama vzpomínám z dětství na to, jak soused své syny za sebemenší prohřešek trestal výpraskem koženým řemenem. Měl tři děti, chápu, že tak si získal u synů respekt, ale ne jejich lásku. Já osobně jsem fyzicky trestána nikdy nebyla, ale velmi dobře si pamatuji, jak těžké pro mne bývalo, když mě maminka za nějaký prohřešek trestala tím, že se mnou nemluvila. Někdy bych raději nemluvení vyměnila za ten výprask. Ale to už je doba dávno minulá. A současnost si žádá jiné postupy a metody výchovy.

Nic se nemá přehánět, ani čtení o výchově

Jako matky nás odborné rady v knihách a časopisech často doženou až do úzkých, myslíme si pak, že výchovu svých dětí nezvládneme a jsme plné úzkosti, že z nás nikdy nebudou příkladné učebnicové matky. Obvykle se pak obáváme zasáhnout dosti rázně, i když je to potřeba, a to všechno v obavě, abychom nezlomily křehkou duši našich potomků. Naše děti však potřebují matky, které vědí, že jsou zkrátka jen lidmi se všemi dobrými i špatnými vlastnostmi. Jako matky bychom se měly chovat přirozeně, mluvit a jednat s dětmi upřímně, na nic si nehrát a dávat svým dětem při každé příležitosti vědět, že je milujeme, i když je musíme občas za nějaký prohřešek potrestat. K výchově patří to, že svým dětem občas něco zakážeme, zakřičíme na ně a potrestáme je za nevhodné chování. Když nic z toho nezabere, je pochopitelné, že se někdy i milující matka uchýlí k fyzickému potrestání svého dítěte. Jsou ale i děti, na které platí pouhá domluva a je pro ně naprosto postačující vysvětlení, proč se něco nesmí anebo něco naopak musí udělat. Vždy je třeba zvážit situaci, nenechat se příliš unést, napočítat do deseti a neunáhlit se s trestem. My jsme tady ti dospělí, kteří by měli mít dostatek rozumu a zvolit trest přiměřený. Naše děti by měly vědět, co od nás matek mohou očekávat, měly bychom být pro ně čitelné a vysílat k nim jasné signály toho, co je vhodné a co nevhodné chování. A hlavně vychovávat svým osobním příkladem.