Jede vláček motoráček, uvnitř sedí malý dráček.
Jezdí tam a zase zpátky, hledá cestu do pohádky.
Kdy ji najde, to sám neví, tajný signál se mu zjeví.
Pořád čekat lehké není. Samou nudou zuby cení.
Stýská se mu, chtěl by domů. Velké slzy roní k tomu.
Vláček troubí – co se děje? Napětím se celý chvěje.
Bude tunel, černá díra. Tajné dveře otevírá.
Slunce zmizí nakrátko, už jsem doma, pohádko.
Eluška beruška má malého pupíčka, pupíčka lumpíčka má malinká Eliška:-)
Chytili jsme štětináče v prapodivném kožíšku,
na zádech byl celý hladký a chlupatý na bříšku.
Takového štětináče musí doma každý mít,
každé ráno,každý večer musí se s ním pomazlit.
Pak ho musí vykoupati, na sluníčku usušit,
chce-li zoubky jako doubky čisťounké a zdravé mít.
Rak leze z díry, vystrkuje kníry. Babka se ho lekla, na kolena klekla. Nic se, babko, nelekej, na kolena neklekej.
Šel zajíček brázdou,
měl kapsičku prázdnou.
Potkala ho Káča,
dala mu koláča.
Přidala mu čtyři groše,
aby koupil dětem kaše.
On si koupil tabáku,
i ty jeden lajdáku!
MÁME DOMA KOHOUTA,
TEN NÁM SERE DO KOUTA.
JÁ MU ŘÍKÁM: TY VOLE,
BĚŽ SE VYSRAT NA POLE!