Myšičko, myš,
pojď ke mně blíž! Nepůjdu, kocourku, nebo mě sníš.
Moje dcera Kačka milovala říkanku:
Sedí Káča na lavici,
drží v ruce jitrnici
a ve druhé jelito.
Běž, Pepíku, vem jí to.
Vezmi žlutou tužku,
namaluj mi hrušku.
A pod hrušku talíř,
sláva, ty jsi malíř.
Šnečku, šnečku, vystrč růžky,
dám ti krejcar na tvarůžky a troníček na tabáček, bude z tebe hajdaláček.
Měla jsem jako malé dítě několik zamilovaných říkanek.
Přiletěla vrána,
sedla do trní.
Přiletěla druhá,
sedla vedle ní.
A ta třetí na špičku
zazpívala písničku.
Šel zajíček brázdou,
měl kapsičku prázdnou.
Potkala ho káča, dala mu koláče.
Přidala mu čtyři groše,
aby koupil dětem kaše,
on si koupil tabáku,
sakulentský lajdáku.
Spi, panenko,
zavři očka,
podívej se,
spinká kočka,
spinká vláček,
spinká míček,
spinká celý pokojíček.
Sluníčko šlo taky spát,
bude se mu o nás zdát.
Jede vláček motoráček, uvnitř sedí malý dráček.
Jezdí tam a zase zpátky, hledá cestu do pohádky.
Kdy ji najde, to sám neví, tajný signál se mu zjeví.
Pořád čekat lehké není. Samou nudou zuby cení.
Stýská se mu, chtěl by domů. Velké slzy roní k tomu.
Vláček troubí – co se děje? Napětím se celý chvěje.
Bude tunel, černá díra. Tajné dveře otevírá.
Slunce zmizí nakrátko, už jsem doma, pohádko.