Anorektičky a anorektici mají společné minimálně dvě věci: odmítají jídlo a musí mít kontrolu nad svým životem, potažmo tělem. Jejich nechuť k jídlu je naprosto zřejmá.  Začíná to odmítáním některých pokrmů nebo konkrétních druhů jídla a přechází to v odmítnutí chodit na obědy do školní jídelny a pokračuje stupňovaným odporem k jídlu. 

Toho, že dítě nechodí do jídelny na oběd, si nejspíš všimne pedagog dříve než rodič

A právě z toho důvodu by měl učitel na tuto skutečnost rodiče upozornit. Kluk – anorektik se totiž k tomu, že ve škole nejí, nejspíš nepřizná. Je mu jasné, co by pak začalo – neustálý kolotoč přemlouvání a domluv, že jíst se zkrátka musí. Skutečnosti, že dítě nejí, si mohou také všimnout kamarádi, ale ti to obvykle rodičům dotyčného nesdělí. Může se stát, že vás tahle skutečnost napadne až v případě, že má chlapec neustálé zažívací potíže, pro nás rodiče doslova nepochopitelné. 

Je pravda, že u chlapců je anorexie méně běžná než u dívek

Obvykle se uvádí, že v poměru k dívkám je to 1:9, což znamená, že ze sta nemocných anorexií je 10 % chlapců. Bohužel se však také anorexie u chlapců hůře léčí a léčba u nich je méně úspěšná než u dívek. Příčin tohoto jevu může být dokonce několik. Celkově je informovanost o výskytu anorexie u chlapců nižší, navíc může dojít k pozdní diagnostice a následně i k pozdnímu zásahu ze strany lékaře. Také zázemí chlapců anorektiků může být odlišné od dívčího, nemluvě o osobnostní typologii chlapců. 

Jsou zde i genetické předpoklady

Bylo zjištěno, že u chlapců se vyskytují dokonce určité genetické předpoklady, kdy se v rodině objeví nejméně jeden člen příbuzenstva se silně vyhraněným postojem k jídlu. Mohl to být například určitý druh puntičkářství až perfekcionismu anebo vybíravost v jídle. Dalším faktorem může být osobnost vychovávajícího. Ať už otce, či matky, kdy jeden z nich nebo dokonce oba jsou osoby pedantické. Tlak ze strany rodičů může vyvolat dvě různé reakce – dítě buďto situaci nezvládá a je obviňováno z toho, že nesplňuje požadavky rodičů, anebo případ opačný, kdy to dítě sice zvládá, ale má pocit, jako by se stalo loutkou ovládanou druhými. 

Je to určitý začarovaný kruh, který mohou dítěti pomoci rozetnout obvykle právě rodiče

Rodiče by se měli zkusit vžít do kůže dítěte, popřemýšlet nad tím, jak tráví rodina společné chvíle a která z těch chvil byla opravdu pěkná tak, že jim bylo dohromady spolu dobře. A pokud si už nemůžete vzpomenout, je načase zase začít společně trávit volný čas, společně si užívat různé aktivity a stát se svému dítěti spíše kamarádem než autoritativním pedantickým rodičem. 

„Máma a smysl života“ je skvělá kniha, známého amerického psychoterapeuta, který na svých kolektivních sezeních psychiatrických pacientů rozebírá jejich životní strasti. Na jeho psychoterapeutická sezení docházejí různí pacienti, v jedné z povídek se mezi nimi objeví i dvě dívky anorektičky. Je zajímavé díky autorovi nahlédnout do duše takto nemocných lidí. Pro lidi zdravé je jejich počínání nepochopitelné. Pro ty, kdo by měli zájem si knihu přečíst, uvádím, že se jedná o volné pokračování bestselleru Irvina D. Yaloma „Láska a její kat“.