Můj nejkrásnější zážitek se odehrál před několika měsíci a do té doby to byl nejemotivnější a nejkrásnější záźitek na toto téma... 

Můj nejkrásnější zážitek s dětmi se odehrál před několika měsíci. Samotný příběh však začíná o několik let dříve. Krátce po svatbě jsme s manželem zatoužili po miminku. Po dvou a půl letech marného snažení jsme už přestávali doufat v úspěch. Mnohé snažilky mi dají za pravdu, že to dokáže pořádně "lézt na mozek" a čím více se člověk snaží dělat jako že nic, tím je to horší a pořád na to musí myslet  a stresuje se, i když ví, že by se stresovat neměl. Podle lékařů mělo být vše v pořádku, ale stále se nedařilo a já opravdu přestávala doufat, že někdy budeme tři (či čtyři). Rozhodli jsme se s manželem přijmout pracovní nabídku a odcestovat na půl roku do Francie. Ještě před odjezdem jsem si dělala poslední sérii těhotenských testů - a zase nic. Odjeli jsme tedy a já se snažila hodit všechny starosti za hlavu a věnovat se svým pracovním povinnostem a zvykat si na nové prostředí.

Nový režim se celkem zaběhl, ale já se stále cítila nějak "divně". Jelikož jsem velký trémista a stresor, připisovala jsem žaludeční nevolnosti a únavu vyššímu pracovnímu tempu a mírným stresům jsem dávala za vinu o opoždění "svých dnů". Jednou o víkendu mi ale bylo opravdu špatně. Celý den jsem prozvracela, cítila se malátná a slabá a ukrutně mě pálila žáha. Myslela jsem, že jsem něco špatného snědla a nechtěla jsem to více řešit, ale manžel měl o mě strach a doslova mě vyhnal k místním lékařům. Musím říci, že to mě ještě více vystresovalo. Francouzsky se moc nedomluvím a z lékařů mám odjakživa strach. Manžel se tedy nabídl, že půjde se mnou, vše zařídí a bude moje psychická podpora. V podstatě mi na středisku změřili tlak a udělali odběry krve a odpálkovali mě s tím, že zítra zavolají výsledky. Dala jsem číslo na manžela a těšila se, až zase budu doma v klidu a odpočinu si.

Druhý den ráno jsem se rozhodla ještě zůstat doma, i když už mi bylo o něco lépe. Snažila jsem se něco pojíst (už tehdy mě mělo upozornit, že snídaně cottage s kečupem je poněkud zvláštní kombinace...) a věnovala jsem se lehčím domácím pracím. Chvíli před obědem mi zavolal manžel a jeho hlas zněl rozrušeně a roztřeseně. Do telefonu mi nechtěl nic říci, jen to, že jede domů. Jak jsem již psala, jsem strašný nervák a stresista a celé ty dvě hodiny jsem se nervovala, co se děje.Navíc jsem se nervovala i tím, že cesta domů manželovi normálně trvá necelou hodinu a teď už to trvá nějak podezřele dlouho. V duchu jsem si už představovala, jak mám nějakou příšernou nevyléčitelnou nemoc a manžel mi to prostě jen nechtěl říkat po telefonu. Konečně dorazil. A navíc měl kytku... "No výborně..." pomyslela jsem si... "Je to jasné, umírám a on už mi nese kytku..." K mému překvapení však vykouzlil odněkud cukrářskou krabici a potutelně se usmíval. Řekl mi, že jí mám otevřít. Celá roztřesená a ochromená jsem se prala s víkem, které nakonec povolilo a pod ním se skrýval malý dortík a na něm seděla docela maličká dětská botička. Na několik vteřin jsem opravdu nechápala, co se děje a když už mi to začalo pomalu docházet, manžel pravil: "Volali mi ze střediska. Vše je v pořádku, akorát je tam jedna maličkost mimo - ČEKÁME MIMINKO" V tu chvíli jsem myslela, že omdlím a zároveň vybuchnu radostí a vůbec mi nevadilo, že se to manžel vlastně dozvěděl dříve, než já. Nebyla jsem schopná cokoliv říci, jen jsem se vrhla manželovi kolem krku a dojetím jsem plakala. A v to chvíli se odehrál do té doby můj nejkrásnější dětský zážitek. V tu chvíli jsem si totiž poprvé uvědomila, že ve mě roste ten maličký človíček....náš človíček... a že po těch letech marných snah konečně budu máma. Mým tělem projelo takové mírné příjemné mrazení a přišla veliká úleva a obrovský pocit štěstí a radosti. Posadila jsem se, pohladila si svoje bříško, které pro mě získalo naprosto nový a výjimečný význam a nastalo velké plánování budoucnosti nad kakaem a dortem...

Hned jak to bylo možné jsme se vrátili zpět do Čech a začali jsme se chystat na příchod našeho drobečka. Teď nám zbývají do "finiše" ještě necelé čtyři měsíce a Kuba (asi to bude chlapeček) se má čile k světu a já teď čekám na nový nejkrásnější zážitek - až ho budu poprvé držet v náručí.