Dnes slaví: Cecílie Zítra: Klement

Elišku jsem poprvé zahlédla na třídních schůzkách pro první ročníky zemědělského učiliště. Bylo nám patnáct. Každá z nás si přála první den vypadat hezky. Na nohách zářily nové tenisky, trubkové džíny křičely do světa: „podívejte na nás, jsme z tůzu a táta za nás dal poslední bony, co měl ulité v šupleti!" Některé maminky na dnešní den dokonce povolily i namalovanou pusu a řasy. Některé. Ta moje ovšem ne.

Navíc vlasy musely být stažené vzadu do pevného culíku, aby mi nepadaly do očí a případně nekazily zrak

Připadala jsem si děsně. Nejtrapněji, nejhůř ze všech. S ukřivděným pocitem jsem očima projížděla řady holek a menšinově i kluků v kulturním sále. Přes uličku kousek pode mnou sedělo něco podivného. Malá drobná slečna v puntíkaté košili. Byla divná. Na nohách škrpály snad z první republiky, účes ala kastrol a špičaté límečky u její košile byly zářnou ukázkou módy našich prababiček. U nohou měla složenou igelitku. Eliška věděla, že pohledy ostatních holek přitahuje. Seděla nehnutě a tvářila se odevzdaně. Myslím, že už tehdy cítila, že následující tři roky pro ni nebudou jednoduché. Oporu hledala v babičce, která ji vychovávala. Maminka dávno zmizela v propadlišti dějin a Eli se její tvář vybavovala jen matně. Základní školu ukončila s odřenýma ušima a na učňáku to nebylo jiné. S pomocí několika fajn učitelů složila závěrečné zkoušky za čtyři a od té doby se po ní slehla zem. Vlastně se po ní nikdo ani nepídil.

Přešlo pár pro mě krásných let

Pracovala jsem s lidma, které jsem měla ráda, vdala jsem se a prožívala svoje první těhotenství. Když se na obzoru začaly objevovat první mráčky a doktoři postupně zaplnili těhotenskou průkazkou vykřičníky, otazníky a grafy, do kterých jsem rozhodně nezapadala, nezbylo nic jiného, než se na několik dlouhých měsíců odstěhovat do nemocnice. Bojovala jsem střídavě se slzami, rozbouřenými hormony a pocitem, že tohle nikdy nemůžu zvládnout. Bolelo mě celé tělo, padaly mi vlasy, ve tváři se začaly objevovat hluboké vrásky. Zvracela jsem takřka za pochodu a moje představa o krásném pozitivním těhotenství plném klidu a lásky se začala nenávratně vzdalovat. Když mě sestřička doprovázela na pokoj, který se měl stát bezmála na půl roku mým domovem, bylo mi hodně smutno. Na oprýskané posteli s erárním prostěradlem a gumovou podložkou jsem začala vybalovat  tašku. Spoluležící byly na svačině, jen z rohu místnosti na mě koukaly usmáté oči. „Šmankote, Eliško! , ty jsi tady taky?" Jak já byla ráda, že tady budu mít někoho blízkého, někoho, s kým si budu moct popovídat. Obě jsme čekaly dvojčata. Eliška byla stále stejná. Za ty roky se vůbec nezměnila, jen těhotenské bříško jí přibylo. S rizikovým těhotenstvím mě předběhla o jeden týden. Spolu se nám těhulkovalo líp. Užívaly jsme společně infuze, chodily na stejné kontroly, podporovaly se, doufaly. Měly jsme dokonce i společnou skříň. Já měla s sebou hromadu zbytečných krámů, jsem stejně nikdy nepotřebovala, Eliška jen to nejnutnější. Na dřevěném ramínku se nesměle krčil dalši starodávný model její košile. Byla jsem za něho moc ráda. 

Dny se táhly, vlekly, zdály se nekonečné

Jak bych teď, s odstupem za ně byla vděčná. Naše děti se jednoho dne rozhodly, že čekat další dva měsíce nebudou. Obě jsme v rozmezí čtrnácti dnů porodily předčasně. Já měla za sebou rodinu, manžela, maminku, spoustu báječných lidí, kteří mě přicházeli třeba jenom povzbudit. Za Eliškou přicházel dvakrát do týdne manžel. Babička měla problémy s koleny, za vnučkou se nedostala, mobilní síť byla v plenkách. Jednoho dne, na který nikdy nezapomenu, přišel za Eli zase její muž a řekl, že přemýšlel. Přemýšlel prý o tom, že nemá na to, aby se postaral o nedonošené děcka, nechce je mít doma, netuší, co s nimi. Nechce se na celý život zavřít v bytě. Nechce, aby je okukovali sousedi. S doktorem o tom mluvil. U dětí se pravděpodobně postižení projeví. Když to říkal primář už teď, bude to na tutáč. Eliška ho poslouchala, neříkala nic. Potom kývla. Můj bože, viděla jsem dobře? Ona mu na to kývla? Neuplynul ani týden, moje kamarádka se začala zbavovat mléka a její dvojčátka se začala připravovat na transport do kojeneckého ústavu v Kojetíně. Jedno mělo problém s příjmem potravy, u druhého se projevila epilepsie.

V den, kdy se děti odvážely, byla Eliška moc statečná

Přestože plakala tajně po nocích na záchodě, byla přesvědčená, že se rozhodli správně. Za těch pár dní jsem i já jejich situaci viděla jinak. Byli oba hodně mladí, nepřipravení, bydleli u babičky v domku z vepřovice, myli se v lavoru. Po dešti byla polní cesta k jejich domu nesjízdná, o zimě ani nemluvím. Dokonce jsem si Eliščina manžela začala vážit za to, že se projevil jako chlap a o svých pocitech řekl manželce hned. Byl to jejich názor, a i když byl naprosto jiný než ten můj, není jednoduché ho hodnotit. Zvolili cestu, která je z jedné strany jednodušší, na straně druhé ale velice náročná. Svoje děti jezdí po dlouhá léta navštěvovat do ústavu sociální péče. Dnes jsou z nich dospělí lidé a batolata dohromady. Leží si na svých postelích a prý se usmívají, když jim rodiče čtou pohádku O koblížkovi. Možná, že taky vnímají i svého o pět roků mladšího brášku, který je zdravý a šikovný kluk. Eliška s manželem díky svému rozhodnutí nepřišli o možnost prožít běžný obyčejný život. Chodí oba do práce, věnují se svým koníčkům, mají úžasnou zahradu a sad. Život s postiženými dvojčaty by byl jiný. Jinak prožívaný i jinak barevný. Možná, že omezující, možná, že obohacující. Kdo ví? 

                                                                                         Čtenářka Peprmintka

Další články z kategorie

Problémy s těhotenstvím

Vyskytly se u vás problémy s otěhotněním? Nezoufejte! Odborníci na umělé oplodnění z centra asistované reprodukce Praha vám diskrétně pomohou.

Spodní prádlo Bellinda

Vyberte si kvalitní spodní prádlo a punčochové zboží od české značky Bellinda.cz

Říkanky

Povídám, povídám pohádku

Povídám, povídám pohádku o růžovém prasátku, co leželo ve chládku a četlo si pohádku o červenem prasátku, co leželo ve chládku a četlo si pohádku o fialovém prasátku........

Tak stále dokola všechny možné barvy, nakonec bylo i puntíkaté prasátko a pruhované... :-) říkala to moje prababička babičce, babička mojí mamince a nyní to učím já svoje děti :-)

Reklama

Dentální klinika Jana Stuchlíka

Nepodceňujte preventivní prohlídky zubů i Vašich nejmenších. Dentální klinika Jana Stuchlíka pro celou rodinu.

Nejenmaminkam na YouTube

Novinky z Nejenmaminkam.cz



Joomla Extensions powered by Joobi