„Holky, kryjte mě!", zakňourala Božka a své dlouhé nohy se snažila vsoukat pod kavárenský stoleček. K obličeji přitiskla sklenici s orosenou kofolou a na chvíli přestala dýchat.
Nebylo to nic platné. Starší paní ji zaregistrovala. Nasadila medový tón, dobrácky rozpřáhla ruce a vydala se směrem k nám. „Boženko, zdravím Vás!. To je hezké, že se zase vidíme!" Kamarádka se pokusila svou bývalou paní učitelku přivítat úsměvem. Vykouzlila jakýsi škleb a místo toho, aby si setkání užila, myslela na to, jak se jí nelíbí vlastní jméno. Podědila ho po babičce a prababičce. Maminka se sice jmenovala Jarmila, ale rodinnou tradici Božen a Boženek se rozhodla ctít. A tak se dcerka pyšní právě tímto jménem. No, pyšní, to by asi nebyl ten správný příměr. Čtyřicetiletá žena se za své jméno spíš stydí. Má představu, že spojení s mazlivým příjmením Karpíšková zní příšerně a slušelo by možná nějaké hodně letité dámě. Božku znám dlouho, chodily jsme spolu do školky, hrály si spolu na písku, skákaly panáka i gumovaly v sešitku první prasátko za zapomínání. Dobře vím, co si se svým jménem zkusila. Česká lidová slovesnost je velmi bohatá, básniček o Boženách a Božkách v ní najdete mraky. Žádná z nich většinou své nositelce nelichotí. Doma ji oslovovali dvojím způsobem. Maminka Božulko a tatínek Bobo. Moje kamarádka dodnes nedokáže rozhodnout, která z těch dvou variant ji víc deptala. Asi v sedmičce jí několik kluků ze třídy na aktovku centrofixou napsalo: Božena je kožená. Černé tučné písmo nešlo vymazat vodou z pitka, ani slzičkama. Domů tašku nesla s pocitem, že se s tak nemožným jménem žít nedá a jednou, až bude velká, dá se zcela určitě přejmenovat. Nejspíš z ní bude Daniela.
„To bys to chytla!", směje se za stolíkem Dana. Ona je totiž nositelkou Božčiného vysněného jména. Rodiče Dany podlehli módní vlně v sedmdesátých letech a své dvě děti pojmenovali Daniela a Michael. Míša je kluk, své „e" ve jméně nikdy neřešil, na diskotékách se představoval spíš jako Michal. Dana své „e" ale moc ráda neslyší. Spousta lidí ji oslovuje takovým tím zvláštním Daniééélo, což ona prostě nesnáší. „Ach jo", myslela jsem si a provrtávala kompotovanou mandarinkou nadýchanou rakvičku. Tak jsem se na ni těšila a teď se v ní nimrám.
„Holky, vy si se svým jménem rozumíte?" zahajuje Boženka diskuzi, o které ví, že neskončí dřív než před zavíračkou téhle voňavé cukrárny. Díváme se na ni a krčíme rameny. Bela, Karla, Ola. Své jméno jako výhru nepovažuje vlastně ani jedna z nás.
Bela je domácká podoba Anabely. Rodiče pocházeli ze Slovenska a svou droboučkou holčičku po porodu vážící dvě kila dvacet chtěli pojmenovat jemňoučce a křehce. Dnes je naší Anabele čtyřicet pět a ručička její osobní váhy ukazuje kolem jednoho sta kilogramů. Za tu dobu, co my ostatní přikusujeme ke kafíčku malý zákusek, ona má na kontě tři maxivětrníky. Je veselá, společenská, slovní zásobou by překonala i Palackého. Byly ale doby.... V televizi tehdy frčel populární televizní seriál Arabela a mladá slečna si užila poznámek dost a dost. Dodnes její bodrý manžel nosí v okolí přezdívku „Petr Majer". Mám pocit, že poslední dobou na ni začíná slyšet a přestává mít chuť se s posměváčky prát.
Karla je jméno další z nás. Tatínek si kdysi našel úžasnou milenku. Asi tři měsíce se rozplýval z její krásy i oduševnělého chování. Slečna ho jednoho krásného dne opustila, do kabelky přihodila italské hodinky za cenu poloviny tehdejšího platu a už se nikdy nepotkali. Tatínek si svatosvatě slíbil, že partnerku v exkluzivních vodách už nikdy víc lovit nebude, ale na památku té krásy nesmírné si z celého srdce přál, aby se prvorozená dcerka jmenovala Karlička. Nová nositelka jména bohužel není exkluzivní, výjimečně krásná ani oduševnělá. Ale táta celý život srovnával. Bohužel.
Ola je Olga. Olinka, Olča, Oli, prostě moc pěkné jméno. Když ho slyší, naskakuje jí husí kůže ze zklamání. Je po mamince. Ta prťatou holčinu v roce šedesát odvedla k babičce a sama emigrovala do Rakouska. Odtud do Francie. Když se po několika letech snažila Olinku přes hranice přetáhnout, babička ji vlastní dceři nevydala. Zapeklitý případ, nad kterým kdekdo kroutil hlavou. Po revoluci mohla plnoletá Olga za mámou, ale rozhodla se zůstat a posloužit Bábince na stáří. Ona ta Bábinka si to velké „B" totiž plným právem zasloužila.
Stydět se za jméno je pitomost, ale to, že odráží kus našeho Já, nepopřeme.