Tak a je za námi první velký strašák. Název zněl screening v 1. trimestru. V prvním těhotenství mě minul. Odmítli jsme tehdy i odběr plodové vody doporučený kvůli věku. Nyní již pan doktor tušil, co od nás může čekat, tak prý aby bylo aspoň něco průkaznějšího než jen tripl test.
Těhotné se ze všech těch testů a cizích názvů pomalu začne točit hlava. Tak jen úplně v kostce . Screening v 1. trimestru se provádí většinou v 10. - 13. týdnu. Na většině pracovišť okolo 11. týdne krevní testy a potom okolo 12. -13. týdne ultrazvuk. ( U nás ale vše proběhlo najednou ve 12. týdnu.) Zjišťuje se riziko chromozomálních anomálií (nejčastěji Downův syndrom). V případě nedobrých výsledků většinou doporučí odběr choriových klků, který se provádí dříve než je možné provést odběr plodové vody. Pokud by někdo uvažoval o přerušení těhotenství, je zřejmě lepší rozhodnout se co nejdříve. Neznamená to totiž stále nic víc, než jen větší riziko vývojové vady.Tripl test se provádí okolo 16. týdne. Odběrem krve se zjišťuje v podstatě totéž, co u prvotrimestrových odběrů. Ovšem je tu vyšší riziko falešně pozitivních výsledků. Pokud tady vyjdou ne úplně ideální hodnoty, doporučí většinou odběr plodové vody. Na rozdíl od krevních testů, je odběr choriových klků nebo plodovky průkazný. Ale je tu zase riziko potratu ( udávají se různá čísla až okolo 1 %).
Toť velmi laický pokus o shrnutí, co vše na Vás může čekat. Pokud vím, screening v 1. semestru je buď na vyžádání nebo na základě doporučení gynekologa a tripl testy, byť jsou méně spolehlivé, se provádí stále plošně. Logiku jsem v tom nenašla. Potud teorie.
No a kdyby to někoho zajímalo, tak následuje malé zamyšlení co a jak u nás. Proč jsem v úvodu psala o strašáku? Nějak jsem už před dvěma roky začala závidět našim maminkám a babičkám, že nebyly tolik pod dohledem. Že nečekaly stále na nějaké výsledky, netoužily téměř každý druhý týden po ujištění, že jsou ony i miminka v pořádku. Prostě pár měsíců chodily s bříškem, těšily se na nového človíčka a najednou byl na světě. A pak se o něj začaly starat. Po staletí stále stejný model. Jenže věda pokročila. Najednou nám do toho bříška s naším dítětem někdo dokáže „kouknout“. A on prý ví. Ale chceme my tu pravdu vůbec znát? Asi jak kdo. Vzpomínám si na své první těhotenství, na strach, jak dopadnou testy. A samozřejmě se hned vynoří i otázka: „Co bude dál, když nebude vše úplně v pořádku?“ Došlo mi, že se nedokážu rozhodnout o přerušení těhotenství jen proto, že někdo řekne: „Vaše miminko se asi nenarodí úplně zdravé.“ Proč riskovat, že třeba potratím? Takže jsme odběr plodové vody odmítli. Naštěstí manžel se mnou souhlasil a paní doktorka byla díky dobrým krevním testům k tomuto rozhodnutí vstřícná. Nyní je vše jinak. Složitější. Najednou se už nemůžu rozhodnout jen sama za sebe. Těch otázek je o moc víc. Co když budeme mít postižené miminko, nebude starší synek příliš ochuzen o naši péči? Co když to neunese manžel a odejde od nás? Už nejen já ztratím milovanou bytost, ale synek přijde o tatínka na plný úvazek. Už víte, proč jsem začala závidět maminkám v časech minulých. To rozhodnutí by bylo nejtěžší, které bych zatím musela ve svém životě udělat. A obdivuji všechny maminky, které mají doma ne zcela zdravého cvrčka a moc děkuji za všechnu tu lásku, s kterou ho vychovávají. Myslím i na ty z nás, které se rozhodly jinak a snad jim další dítě pomůže zapomenout. Co dodat závěrem. Nic a nikdo Vám dopředu nezaručí, že se Vám narodí zdravé miminko. Testy odhalí jen zlomek možných vývojových vad. Pokusme se je tedy brát s rezervou. Těšme se na miminko a nepřemýšlejme tolik o všech možných komplikacích. Já to také zkouším, ale…
Příště zkusím nějakou veselejší notu. Co takhle otázka: „ Čekáme chlapečka nebo holčičku?“