K tomuto zamyšlení mě přivedl případ, kdy děti ze sedmé třídy otrávily svoji paní učitelku. Nechci polemizovat o okolnostech, protože z médií víme stejně jen útržky, které nám dávají zmatený obraz celé situace. Bavila jsem se o této kauze i doma s přítelem a řekl jednu větu „Myslím, že se to jen stupňuje. My jsme taky dělali učitelům naschvály“, to mě dovedlo k zamyšlení a tomuto článku...

Co jsme si dovolili my?

Jako děti na prvním stupni jsme si vůči učitelům nikdy nic nedovolili, byla to malotřídka, smíšené třídy, kde nebyl čas a ani prostor pro nějaké lumpárny. Rodiče se znali s učiteli a veškeré prohřešky se řešily tzv. „ručně, stručně“ na místě, bez nějakých zbytečných průtahů. Na druhém stupni jsem si prošla dvě školy. Jednu po dvou letech zrušili a s láskou na tu školu vzpomínám. Druhá škola byla „továrna“ Několik set dětí v obřím komplexu. Měli jsme učitele vůči kterým jsme měli respekt a neexistovalo v hodině nedávat pozor, nebo se bavit. Řada učitelek měla přirozenou autoritu. Jedna ji měla již jen svým řízným hlasem, kdy nebyla nikdy nepřátelská, ale hlas měla zvučný a když ji opravdu něco naštvalo tak ji bylo slyšet i na opačném konci komplexu. Měli jsme paní učitelku, která byla přísná, každou hodinu nás zvládla minimálně osm vyzkoušet, zatímco ostatní si museli dělat zadanou práci. Největším naším prohřeškem bylo dávání si taháku za tabuli do hodin dějepisu, kdy jsme věděli, že bude zkoušení z letopočtů, nebo sukně a nadkolenky na staršího pana fyzikáře. Jednou jsme si dovolili nabělit hranu učitelského stolu křídou. Týden jsme psali každou hodinu češtiny a dějepisu písemky, stejně tak nás bylo každou hodinu 10 vyzkoušeno. Nemusím ani psát, že jsme to nikdy nezopakovali... Ano, nadávali jsme o přestávkách a mimo vyučování na „blbou školu a učitele“, ale to si každá generace nosí sebou. Na střední škole jsme si čas od času dovolili vystřelit jen z jednoho profesora, který se k tomu tzv. nabízel. Nicméně to nikdy nebylo nic co by někoho ohrožovalo na zdraví.

Co si dovolili starší ročníky?

Teď se dostávám k mé úvaze. Přítel je o něco starší, tudíž chodil do školy dříve. Jeho škola byla ve větší vesnici a byla celkově větší (dnes to jsou dvě budovy). Mezi řečí se zmínil, že se u nich chystaly mokré houby na tabuli, aby po otevření spadla na učitele. Taky bělili stůl učitelům, nebo zkoušeli připínáčky na židli. Zde už by se o zdraví dalo polemizovat, ale újma zde byla spíše na hrdosti učitele a myslím, že si to žáci patřičně odnesli.

Když jsme se tak s přítelem bavili o tom, co jsme dělali my ve věku těch dětí, tak jsem si vzpomněla, jak mi táta říkal, že na učilišti házeli myší bobky do kávy učiteli. Jejich záměrem bylo, že by mohl onemocnět a jim odpadnout hodiny. Zde musím podotknout, že onen učitel měl zřejmě tuhý kořínek nikdy jejich hodinu nevynechal. Časem je to omrzelo a svou snahu vzdali. Přesto po těch letech na své učitele vzpomíná s určitou úctou a respektem.

Dnes je učitelování rizikové povolání

Znám řadu učitelů, díky známostem z mé rodiny, ale i díky mé práci. Z jejich řad znám dost těch, co jsou strašně fajn lidé, ale třídu si srovnat nedokážou, nemají na ně žádné páky. Znám také učitele, kteří se kvůli naschválům svých svěřenců stali nervově labilní. Někteří to dotáhli v alkoholismu tak daleko, že i po letech abstinence měli tiky a neustále pokyvovali hlavou.

Jak jsem psala výše, moji rodiče se znali s učiteli co učili mě nebo mé sourozence.

K naší velké smůle toto bylo na základní škole, na střední škole i na učilišti. Kam jsme se hnuli byla nějaký „učitelský zvěd“. Kolikrát jsem si chytla pěkný záhlavec za to, že v hodinách nedávám pozor, nebo si paní učitelka postěžovala, že hrozně škrábu a ona není grafolog. S dětskou upřímností jsem tehdy odvětila, že “je za to placená“... Přiletěla jedna pořádnou a já políbila zeď. Paní učitelka také stála v pozoru. Nikdy mě ani nenapadlo, že si ke mě někdo dovoluje něco co nemá a poletím žalovat rodičům na učitele. 

Vždycky se v každé třídě našel rebel a někdo kdo vybočoval.

Někdo kdo si zasedl na někoho slabšího, nebo třída neakceptovala někoho kdo byl jiný. Myslím, že to vše se nese i touto generací dnešních školou povinných dětí. Jen mi u nich nějak chybí úcta vůči dospělým a starším lidem obecně. Učitelská práce klesla svou váhou z váženého postu někoho kdo učí a vychovává děti, na post někoho kdo je za to placený a je to jeho povinnost, tak ať se stará. Sama mám dvě děti školou povinné to s čím přijdou ze školy mi občas ježí chlupy v zátylku. Dětem chybí úcta, respekt a sebeovládání. To vidím jako hlavní problém dnešní doby. Rodiče je to nenaučí a v dnešní době, kdy na jedné straně všichni hlásají „rovnost dětí s dospělými“ a na straně druhé nad nimi neustále visí hrozba sociálky za křik na dítě, nebo nedej bože jim jednu lepnout, se jim nedivím. Dnešní generace rodičů neví jak vlastně děti vychovávat a bohužel tím právě ty děti „trpí“. Obecně se doba posunula jinam, výchova také a technický posun tomu dodal punc, kterým dětem umožňuje neustále držet pedagogy své kamarády v šachu.

Teď se najde skupina čtenářů, kteří si řeknou, že od toho tam je učitel

Má si srovnat klid ve třídě a třídu si udržet v pozoru. Bohužel dnešní učitelé mají práci ztíženou o všechny výše zmíněné faktory a ještě bych k nim mohla klidně přidat další. Například rodiče, kteří si u učitele stěžují na špatné známky svých potomků. Často slýchám, že rodiče protestují, že je to měl učitel naučit. Někdy i vyhrožují, že se proti známce odvolají a povedou to výše. Dřívější generace rodičů by jen málokdy napadlo takto zasahovat do koloběhu vzdělávání – učitel, žák, rodiče. Dnes je ten koloběh spíše rodiče, žák, učitel. A je to smutné. Jak mohou mít učitelé nějakou autoritu u dětí, když ty děti nerespektují autoritu u nikoho?

Ve třídě je dnes zcela běžně 28 – 30 žáků. Z nichž dost čas je rozložení ve třídě podobné tomuto:

• 1 – 3 děti mají diagnostikovanou nějakou poruchu chování nebo učení
• dalších 5 dětí tuto poruchu diagnostikovanou nemá, ale potíže mají stejné
• přidejte k tomu 10 dětí bez diagnózy, jsou jen „volně“ vychované, ale mají stejné projevy poruchy chování jako diagnostikovaní spolužáci
• v každé třídě je tak 5 dětí, které jsou šikovné a jde jim to
• naopak je v každé třídě podobný počet dětí, které jsou prostě pomalejší bez ohledu na diagnozu nebo výchovu
• zbytek dětí jsou šedé myšky, které nějak proplouvají třídou a a jsou takový průměr

V této skladbě třídy učitel musí odvést hodinu s neustálou ozvěnou hlasů dětí, pípání telefonů, věnovat se slabším žákům, věnovat se žákům s diagnozami, věnovat se šikovným žákům a v drtivé většině bez nároku na asistenta, který by přebral, alespoň část dětí s potížemi. Možná si říkáte, že si učitel takové povolání vybral, tak musel vědět do čeho jde. Jenže oni neví. Slyší to od okolí, ale jdou do toho systému s nadějí a s ideály, že něco změní a třeba oni budou mít dobrou třídu. Bohužel není člověk ten, aby se zalíbil všem. O učitelích toto platí několikanásobně více.

Jen nějak nedokáži pochopit...

Proč my mohli respektovat zeměpisářku se svazkem klíčů, který lítal po třídě, nebo atlasem, který nám občas přistál na zátylku. Mohli jsme respektovat chemikářku co byla a mistrně v hodu křídou na cíl, nebo ředitele co si čas od času vzal dítko za dveře a dal mu na výběr: "ručně stručně" nebo rodiče. Drtivá většina se vrátila s otiskem.... Stejně tak jsme respektovali češtinářku, která nikdy nezvýšila hlas, naopak. Když jsme hlučeli ona se tišila a pokračovala ve výkladu. Na konci hodiny písemka z toho co říkala tiše. Respektovali jsme i fyzikáře co dával holkám o stupeň lepší známku za krátkou sukni a nadkolenky. Tělocvikáře, který byl ochotný na hrazdu vyzvednout stokilovou žačku, jen proto aby ten cvik udělala taky, když ho dělá celá třída. Kolik trestů jsme se napsali po škole a rodiče se nic nedozvěděli. My dobře věděli proč... Nechápu proč dnešní děti nerespektují nic a nikoho....

Co mi z toho plyne?

Neuškodilo by dětem vštěpovat trochu úcty k dospělým a starším lidem obecně. Neuškodilo by vyvíjet na děti menší tlak. (Opravdu je nutné aby dítě po družině, ještě mašírovalo na kroužek a večer dělalo unavené úkoly, na to aby druhý den šlo do školy, družiny a opět na kroužek?) Stejně tak by neuškodilo vyvíjet menší tlak na učitele. Učitel může dítě naučit, ale výchova, je pořád hlavně na rodičích. Rodiče by se měli více zajímat o své potomky a jejich konání ve škole a učitel by měl s rodiči komunikovat, pokud mají zájem. Učitelé jsou nervózní, přepracovaní a mnohdy si před Vánoci nedovedou představit „jak to proboha vydrží do léta“.

Opravdu vidím problém spíše komplexně

Pokud rodiče umravní své potomky, ti se trochu zklidní, učitelé si toho jistě všimnou, budou méně vystresovaní a třeba místo klidnění dravé zvěře 15 minut v hodině, by mohli zahájit hodinu nějakou zábavnější činností. Učitel by jistě stoupl na oblibě a žáci by se chovali jinak. Útoky dětí na učitele se stupňují. Mnohdy je to nejen psychické, kdy si děti učitele nahrávají a nahrávky si posílají mezi sebou nebo ještě hůře to dají hned na internet, ale již i fyzické (pobodání učitele žákem apod.). V takové atmosféře je všechno špatně. Učitel si nikdy není jistý co na něj za rohem čeká a děti nemají žádnou ráznou zpětnou vazbu na své chování. Chce to nastolit jiný režim. Nový režim, uzpůsoben době, ale nepodléhající dětem a jejich rozmarům. Možná je to utopie, ale pokud nic neuděláme, my rodiče a učitelé, pak to příště může zajít dál než „jen“ k otrávené kávě neoblíbené paní učitelce....