„Někdy se zdá, že když jste v úzkých, prostor mě vyslyší a nabídne pomoc. Pošle mi do cesty člověka, který poradí, pomůže nebo moji situaci vyřeší. Nedá se na to spoléhat, život vyžaduje nasazení. I Kryštofa jsem dostala do života, aby mě udržoval v bdělosti.“ A mnohým rodičům poslal prostor do cesty tuto knížku. Silná dávka odvahy, moudrosti a odhodlání vydržet absolutní vyčerpanou beznaděj, kterou s sebou často nese život s dítětem s ADHD. A často takové chvíle zažívají i rodiče dětí bez této poruchy. Je to přirozená součást mateřství, v němž dnes jsou ženy vystaveny stresu samoty, dokonalosti, přísných očí ostatních a… mnohdy nulového pochopení a pomoci.

Možná není mnoho žen, které by nikdy některé pasáže z knihy nezažily… chvíle únavy, beznadějných rán, zdrcujících večerů s vědomím beznadějných rán. Ono stačí i jen pár dnů nevyspání a jste přesně tam! Je s podivem, jak lidské tělo reaguje na extrémní stres, že skutečně neunese s grácií všechno, ale zároveň je s podivem, kolik toho unese i ve chvíli, kdy je napůl porouchané. Jak silné jsou ty zásoby někde mimo, které jsou schopny načerpat neviditelnou energii zrovna právě z podobných knih a životního osudu mateřství Pavlíny Brzákové, úspěšné cestovatelky, etnoložky a bravurní spisovatelky.

Někdy osud nabídne pomoc

A bylo tomu tak i nyní, autorka se tu dělí i několik let života, zvykání si na život s trochu jiným dítětem, jehož potřeby doslova pohltí život rodičů, zejména matky, odsunou na jinou kolej i sourozence a najednou tu máte jednoznačný fokus této knihy – pouze na Kryštofa. Sestřička, ba ani otec a partner tu není v takové roli, v jaké byste ho chtěli správně mít. Ostatně právě to "co má být normální" je nejzhoubnější myšlenkou celé rodičovské role, tím víc, je-li ztížená okolnostmi. Tohle je ten ten zúžený pohled všeobjímajícího stresu a pohledu, díky němuž je introvert násilím tahán ven, "proč" ptala se autorka – a nakonec mu nezbyde než se ponořit hlouběji nejen do sebe, ale do duše dítěte, které rozruch v jeho životě působí. A to se ukázalo jako správná cesta. Čím víc si autorka s dítětem rozumí, čím víc chápe jeho potřeby, tím víc se jí také ukazuje další cesta a ač je plná zásadních rozhodnutí a nových životních stylů, se kterými ne každý souhlasí, postupně ji dovedla tam, kde je tolik úlevy a tolik pochopení, že se život stává zase plný úsměvu.

NOČNÍ MŮRA RODIČŮ: Chvíle, kdy vás nechá na holičkách ten, komu věříte, odborník?

 „Čelila jsem velkému neporozumění ze strany svého okolí a často jsem byla vnitřně rozbitá, ztrácela půdu pod nohama, a čím víc jsem potřebovala cítit podporu, tím méně jsem ji měla. Myslela jsem, že když se nás ujme odborník, bude vše napůl vyřešeno a já se budu moci spolehnout, že teď už půjdu správnou cestou. Ale paradoxně mě odborníci častovali poznámkami, že jsem jako matka selhala, vynášeli nad námi nejrůznější soudy a já jejich slovům věřila, i když jsem jim v nitru věřit nechtěla…“

A to, co cítila v nitru, byla pravda…

I když ve mně tato kniha doznívá už delší čas, stále se nad ní nepřestávám zastavovat, stále mi vytane sem na mysl a přemýšlím, kde byly ty chvíle, které zásadně změnily život obou. Kdy se matka stává silným stromem navzdory všem a všemu. Stromem, který má silné větve, jimiž objímá děti. Skrze bolest a slzy… Skrze beznaděj a jedinou naději, kterou je právě to dítě, které držíte v náručí.

Je to kniha o mateřství, o skutečné síle mateřské lásky, která umí vyrůst do takovéto podoby.

Kniha o beznaději a smrtelné únavě, o běžných denních strastech, kterým jsou vystaveny i matky zdravých dětí, natož pak dětí se speciálními potřebami. O chvílích, kdy se zvedáte a víte, že musíte. A že to jednoho dne zvládnete. A jednoho dne to už nebude tak těžké.

„A právě ke mně, do mého ticha, přišel Kryštof…“, tak to je asi nejkrásnější věta celé knihy. Ta, která mě oslovila do hloubi duše, protože se netýká jen dětí, ale i obtížných situací, na které nejsme zdánlivě stavěni. Proč žena introvertně založená, tichá, ticho milující klidná duše dostala do vínku dítě, které je extrovertní tak, že se až nehodí do svého světa. Protože možná právě proto, že jen taková matka je schopna postupně pochopit, že klíčem k soužití a jeho šťastnému životu, i jejímu obohacení, je zjištění, že i to dítě je vlastně jeden velký introvert žijící život daleko od běžného vycvičeného a ochočeného světa.

A ráda připomenu Dědečka Ogeho a Dva světy – knihy a Oge jako audiokniha, které i mne samotné pomohly dostat se nahoru, pohladit, v těžkých chvílích. Zdaleka jsem tehdy netušila, že autorka sama prochází podobným peklem. Peklem těžkého neporozumění okolí ve chvíli, kdy jste v mateřské roli tak slabá, obviňovaná a vy víte, že nemocné dítě vás potřebuje, protože i ten odborník vám víc ublíží než pomůže.

Mít zdravé dítě je dar. A když to tak není, není dobré být na to sám.

O autorce:

Pavlína Brzáková vystudovala etnologii a zabývá se studiem kultur sibiřských kočovných pastevců. Vydala série pohádek s těmito motivy, prodchnuté moudrostí šibiřských šamanů, mytologie, romány (Dědeček Oge, Dva světy, Stíny na kupecké stezce), z nichž některé jsou namluveny Jaroslavem Duškem v audioverzi doprovázené didgeridoo podkresem Ondřeje Smeykala. Naopak ona sepsala knihy s ním, Ze mě a Tvarytmy. Její obrovské množství knih je cennou sbírkou mytologie a výpovědí sibiřské moudrosti a kultur. Působí jako šéfredaktorka měsíčníku Regenerace.

Vydalo nakladatelství Eminent, 2018, www.eminent.cz, www.adhdkrystof.cz