Vždy když jsem viděla děti, které ve třech letech docela plynule mluvily, bylo mi docela stydno, že ty mé to neumí. Každá máma hledá první chyby u sebe. I já jsem si tím prošla. Ve třech letech kluci mluvili jen jednoslovně, spíše vyluzovali skřeky a vztekali se. Zatímco jiné dítě řeklo mamince, že to nechce nebo naopak chce, u nás byla scéna.

Po různých peripetiích s vyšetřeními, jsme konečně dostali odpověď na to co se děje. Diagnoza ADHD a expresivní vývojová dysfázie, smetla ze stolu mé sebeobviňování, že za vše můžu já.

Nyní jsou dvojčatům čtyři roky, Mluví max. ve tří až čtyřslovných větách. Nicméně jako jejich máma jsem na ně pyšná. Zatímco jiná máma slyší od svého dítka "mami" docela často. Já jsem to za jejich první tři roky slyšela vždy jen když šlo "o ohrožení života". Teprve teď mi říkají maminko. Zatímco jiné děti odpovídaly na otázky alespoň jednoslovně, ty naše se vztekaly a my nevěděli co to znamená. Zda ano nebo ne. Při nemocech jsme nevěděli co je bolí, trápí, co se děje, vše jsem jen odhadovala dle jejich posunků.

Za ten poslední rok se toho událo hodně. Od stanovení diagnóz jsem urazila spolu s nimi  i já. Přehodnotila jsem spoustu věcí. Nějak jsem se vnitřně srovnala  s tím jací jsou a naučila jsem se mít s ními více trpělivosti. Nyní má jedno z dvojčat chřipku. Zatímco dříve by jen řval a vztekal se, tentokrát přišel a řekl "boli v klku". Večer se pak vzbudil s pláčem ptala jsem se, jestli chce nastříkat sprej do nosu na rýmu a odpovědí mi bylo "ANO", já si uvědomila jaký je to pokrok. Odpověděl na otázku a řekl "ANO". Zatím měli ve slovníku jen NE, NECI. Velmi nahodile "ANO" používají cca měsíc.

Tři písmena, která dokáží "konverzaci" změnit v něco trochu smysluplného. Pro někoho samozřejmá blbost, pro mě to je úžasná změna. A když už mluvíme o změnách. Je to tak týden, co se u nás začínají ozývat otázky. "Co je to?" "Co to bylo za vuk?" (zvuk)  Včera vůbec poprvé přišel jeden z dvojčat za tatínkem, kouká na něj a povídá "Co děláš?". Chvilku trvalo než manželovi došlo, že se zeptal na něco co dávalo smysl a on mu rozuměl. Myslím, že si prvně uvědomil ten pokrok.

Proč to vlastně píši? Protože nic není samozřejmé a i když si říkáte, že by vaše dítě mohlo na chvíli zavřít pusu na zámek a zabývat se nějakou tichou činností, je někde nedaleko maminka co by dala milion, kdyby její dítě mluvilo alespoň z poloviny jako to vaše.  Tak špunty do uší a nechte je brebentit, vždyť někdy se to naučit musí.

Článek byl poskytnut z blogu. www.misackovi.cz