Mnozí z našich čtenářů vědí, že mám děti s hendikepem. Netajím se tím. Naše dvojčata mají těžkou formu ADHD, vývojovou dysfázii, autistické rysy, úzkostnou poruchu a hraniční lehkou mentální retardací. Ještě před rokem a půl jsem byla matka co chtěla integraci nebo inkluzi, ono je to podle mě úplně jedno jak tomu říkáte, a jinou možnost jsem si ani nepřipouštěla. Původně jsme měli přislíbeno rozdělení dvojčat do dvou tříd a zažádání o asistenty pro oba chlapce. Ani jsem si nepřipouštěla, že to mohlo být jinak. Až u zápisu, nejspíše začalo učitelkám a paní zástupkyni pro první stupeň docházet, že jsou naši kluci trochu moc. Přes všechny naše snahy nám kluky do první třídy na klasické základce nevzali. Resp. bylo nám důrazně doporučeno dát je do nějaké speciální školy. Po telefonátu od paní zástupkyně, kdy považovala za nutné mi sdělit, že ona by dala moje děti na internátní speciální školu, abych si odpočinula, jsem věděla, že je do takové školy, kde evidentně nemají zájem o děti, které jsou sice šikovné, ale nejsou tabulkové, nedám. 

Nevzali nás, co teď?

Na rychlo jsme jsme začali hledat školu, která by byla blízko, protože dojíždění by je unavilo, ještě než by dojeli do školy a projevilo by se to na výkonu. Hledali jsme školu, která bude mít zájem i o naše děti, kde je nebudou brát jako soubor diagnóz, ale jako osobnosti. Nakonec jsme i svolili na návštěvu místní speciální školy na kterou jsme neslyšela žádné pozitivní ohlasy od místních. Velmi mile nás překvapilo, že nás paní ředitelka, provedla celou školou, ukázala nám veškeré vybavení, pustila nás do tříd, kde probíhalo vyučování a odpověděla  nám na všechny naše dotazy. Škola je rozdělená do dvou částí. Hlavní budova s tělocvičnou a počítačovou učebnou je pro děti z druhého stupně a děti z prvního stupně chodí do menší budovy na zahradě školy, která byla zřízena speciálně pro ně. Jsou zde spojené třídy. První třída a děti z přípravného ročníku a druhá s třetí třídou. Ta budova je malinká, takže všechno je vedle sebe. V první třídě mají jen pár lavic, velký kout s hračkami, počítač a tato třída slouží i pro družinu. To jen tak pro obraz. Ve všech třídách jsou interaktivní tabule, děti mohou používat školní iPady. Každá třída má svůj záhonek na zahradě a může si tam pěstovat co chce, stejně jako dílny a přírodní posezení na zahradě, kde se děti za hezkého počasí učí a hrají si. Všichni včetně pana školníka se s námi bavili jako s rovnocennými partnery a nikdo se netvářil, že je otravujeme. Naopak. Odpoledne jsme tam přišli i s dvojčaty. Byli nadšení. Zápis tam proběhl podobně jako na klasické základce, když jsem já šla do první třídy a dali to. Nevím jestli bych já v jejich věku prošla do dnešní první třídy na normální škole. Zpět k tématu.

Slovo dalo slovo

Naši kluci byli zapsaní na speciální školu u nás. Ve třídě kde jsou 4 děti v přípravné třídy a 4 děti v první třídě jsou dvě paní asistentky a jedna paní učitelka. Nikdo s dětmi nezachází jako s chudáčky, kterým něco je. Naopak. Všichni je vedou k maximální samostatnosti v hodinách i o přestávkách. S učitelkou mluvíme pravidelně skoro každý den a když spolu nemluvíme, tak si píšeme do sešitku. Ne, nezvládnou abecedu ani nebudou umět číst a psát dlouhé věty, nebudou samostatně počítat do 20, nebo umět anglicky v první třídě. Ale jsou spoḱojení, jedou svým tempem, které zvládají a hlavně jsou na sebe hrdí! Jsou hrdí na to, že ta dřina co vkládají do školních hodin a do přípravy doma je vidět. Jsou šťastní že si přečtou jednoduché věty a spočítají příklad s počítací věží. Dnes bych kluky do továrny na vzdělání nedala. Nedovedu si představit, že by učitelka o přestávce kontrolovala zda po sobě dítě spláchlo a umylo si ruce, nebo jestli si papuče obulo správně. Předpokládám, že by si ani nestihla všimnout, že má dítě obráceně kalhoty a má je pořád spadlé pod zadkem. 

Inkluze je dobrý nápad, tam kde o to skutečně stojí všechny strany.

Je krásné myslet si, že když dáte všechny do jedné třídy tak to nějak půjde... Nepůjde. Děti jako jsou ty naše budou na okraji třídy. Budou pozadu za celou třídou a i když budou mít individuální plán budou to pociťovat. Ostatní děti to pocítí také a pokud nebude skvělý pedagog a asistenti, kteří dokáží, ostatní zdravé děti, vtáhnout do světa dětí s hendikepem a naopak, pak to úspěch mít nebude.

Neodsuzuji integraci. Dvojčata byla v normální mateřské školce s asistentkou a všichni (rodiče, děti , paní asistentka a hlavně paní učitelky) to dávali skvěle. Mohu tedy porovnat. V mém okolí jsou další maminky s podobně postiženými dětmi a podobnými zkušenostmi jako máme my. Pro rodiny hendikepovaných dětí to není jednoduché. Proč jim ještě podkuřovat dalšími novými pokusy. Ano měla by se podpořit integrace. Ne, nemělo by to být za každou cenu. Jestliže to má být v zájmu dětí, pak by to mělo být v zájmu všech. Pokud nebude učitel smířený s tím, že toto podstoupí, nebude to nikdy klapat. Stejně tomu tak bude, pokud nebudou spolupracovat rodiče, nebo asistent. Bohužel, je toho ještě tolik co řešit na běžných školách, že inkluzi touto formou vidím opravdu jen jako něčí náhlý nápad. Nápad, který si za rukojmí bere naše děti a je jedno zda jsou nemocné, postižené nebo úplně v pořádku...

Ukázka čtení v 1. třídě speciální školy (doma po škole)

Ukázka psaní v 1. třídě téže školy

 T