Položte si na úvod jednoduchou otázku. Chodili jste rádi do školy? A když ano, tak proč? Pochybuju, že padne jediná odpověď, jejímž předmětem bude láska k informacím o tom, jaké je nerostné bohatství Guatemaly nebo kolik vody vyteče z vany, ponoříme-li tam kouli o objemu toho a toho. Naprostá většina, můj předpoklad, kladného hodnocení školy padne na úrodnou půdu přátelství.
„Chodil jsem do školy rád, protože tam byl Lojzík a s Lojzíkem, s tím byla vážně sranda, ten co se navyváděl skopičin, no jeden by padnul.“ A na to nabíhá druhá otázka: Myslíte, že by s Lojzíkem nebyla sranda, pokud byste se ve škole vůbec neocitli?
Lásku ke škole si může dospělý člověk vložit do své paměti i zpětně. Období školní docházky bylo svým způsobem bezstarostné. Člověk nemusel řešit problematiku nezaměstnanosti, živení sebe i rodiny, nevěru partnera či partnerky, arogantního vedoucího a v neposlední řadě ohavně se objevivší vědomí vlastní smrtelnosti. Smutné je, že v tomto případě se škola stává synonymem pro dětství, a to ze zcela jednoduchého důvodu, dítě ve škole stráví prakticky celé své dětství. Nástup v šesti letech, výstup dle míry zbídačení. A jak je všeobecně uznáváno, dětství je přeci krásné a pokud je dětství krásné a my jsme ho celé prohodili stoupou základní školní docházky, musela být i ta škola přeci krásná.
Ale věnujme se kolektivu.
Co je kolektiv ve škole. Je tu dítě ve dvacetičlenném kolektivu. Z něho se časem vypreparují dva, tři kamarádi, s kterými se za bukem řízne do prstu a dle vzoru indiánů spojí svou krev na znamení bratrství. Další dva jsou neutrální a čtyři nepřátelé. Zbytek jsou holky, potažmo kluci, což značnou část školní docházky dítě neřeší, nemá biologickou potřebu. A je tu opět otázka: Nepotkalo by dítě své tři Lojzíky i bez školní docházky? Nepotkalo by i své čtyři znepřátelené antiLojzíky, proti kterým by mohlo strojit úklady? Samozřejmě, že ano. Toť základní kolektiv, který si dítě vyčmuchá i přes pancéřovou stěnu.
Teď ten kolektiv nadstandardní, ten kooperující, tvůrčí, řízený vyšší vůlí, tedy vyučujícím.
Dejme na první místo školu. Vycházejme z prvního článku: osobnost ve školství překáží, proto se vychovává stádo. Pokud ve stádě jeden člen začne bečet, časem se rozbečí celé stádo. Proto je dítě neustále umlčováno. Nešuškejte si! Nehrajte si! Lojzík půjde za neustálé vyrušování k tabuli/na hanbu/za dveře! (trestáme vědomostmi a vyčleněním ze stáda, z kolektivu, stigmatizováním). Píšu ti poznámku! (protože zkrocení tvé osobnosti nezvládám a doufám, že máš natolik ochotné rodiče, aby mi pomohli tě zlomit výpraskem, zarachem, zákazem počítače/televize a bůh ví čeho ještě).
Domácí výuka je ráda za nesouhlas dítěte
Na druhou stranu domácí výuka výslovně podporuje rušení. Vyučující rodič je doslova nadšen, když s ním dítě nesouhlasí, protože mu postupným sdělování a kladením argumentů, v režii dítěte (!!), nikoliv osnov, dodává potřebné informace. Učí ho rozhovorem, učí ho fascinaci nad čísly (ale ano, ono to opravdu jde), ne strachu z nich, učí ho lásce k písmenům, dávkuje mu informace tak, aby je dítě pochopilo a chtělo pochopit. Za chybu není dítě potrestané známkou, ale vysvětlením, protože na ono vysvětlení je prostor, je čas, protože rodič učí své dítě a chce ho látku naučit, ne si pouze odemlít své a odejít ke kolegyni na kafíčko. Ale stále v tom chybí ono kolektivní sezení v lavicích a snaha dítěte komunikovat při výuce s vrstevníkem. Pokud nejste obdařeni dvojčaty, máte menší problém, pokud na to jako na problém budete ovšem hledět. Nutná poznámka: Domácí výuka neučí dítě vyčleněnosti, odpadlictví, přehnané jedinečnosti či jakémusi odporu ke společnosti. Děti chodící do školy s dětmi z domácí výuky komunikují naprosto bez problémů, stejně naopak, děti na domácí výuce komunikují zcela normálně s dětmi školními. Ony v tom problém nevidí, nepotřebují ho v tom vidět.
Škola děti přetěžuje
Školní dítě je nuceno sedět tři hodiny (první stupeň) až osm hodin (druhý stupeň) v lavici a je bez ohledu na individuální potřeby cpáno informacemi. Množství těchto informací je zcela absurdní a pokud je dítě taženo spíše ke kolektivu, je časem označeno za blbce (jinými slovy, samozřejmě), protože tok informací nutně nemůže cele interpretovat při písemkách, zkoušení a podobném. Vždycky dítě zajímá více turnaj v piškvorkách nežli zvratná zájmena.
Dítě s domácí výukou není vytržené z kolektivu
Dítě na domácí výuce se dočká kooperujícího kolektivu při zájmových kroužcích, kterých dnešní doba nabízí nesmírné množství. Ono se dítě na fotbale či v keramickém kroužku vyřádí do aleluja. A pokud ne, můžete ho přihlásit i do skauta a na housle do orchestru a na tanec a na box a tak dále. Z čehož vyplývá, že jediným podstatným problémem domácí výuky jsou finance. Kde na to brát a nekrást, že.
Krom jiného, instituce zajišťující v Čechách domácí výuku, nabízí nesmírné množství společných akcí, setkání a podobného.
Doplnění redakce:
Článek je reakcí na připomínky a námitky pod článkem minulým, který seznamoval širokou veřejnost s důvody proč se do domácí výuky pustit. Proč volit domácí výuku?