Jana byla úplně normální holka. Když byla malá, ráda mě pozorovala při všem. Hrozně jsme si rozuměly. Pomáhala mi s vařením, chodily jsme spolu na procházky, byly jsme prostě kamarádky. Nemusela jsem ji do ničeho nutit, byly jsme sehrané jako nikdo jiný. S tátou si Jana také rozuměla, v tom jediném jsme se ale neshodly.
Jdi, táto, chceme být samy
Po devíti letech manželství jsem požádala o rozvod. Můj muž nebyl zrovna ideální partie. Rád se toulal po cizích ložnicích s cizími ženami. Ke mně se choval jako ke služce. Byl to těžký život. Neměl pro mě kousek citu. Jen kuchařka, uklízečka a po dvou letech soužití i bývalá souložnice. Kolikrát se nevrátil domů i čtyři dny. Někde jinde se smál v objetí krasavic. Ovšem když se doma ukázal, Jana mu skočila kolem krku a chtěla si hrát a skotačit a bavit se a on do toho šel se stejným nadšením. A jen díky jejich vztahu jsem rozvod tolik odkládala.
Po rozvodu
Po rozvodu se Jana začala měnit. K tátovi mohla kdykoliv, nebránila jsem jí. Ale on ji začal odmítat, vymlouval se na práci, na nedostatek času. Když bylo Janě dvanáct let, začaly jsme se oddalovat. Cítila jsem, že mi nepřítomnost táty vyčítá. Neřekla mi to, nikdy mi to neřekla, ale jako matka jsem věděla, co za tím stojí. Pokoušela jsem se s bývalým mužem smířit a vzít ho na milost, ale vysmál se mi. Prý už se nenechá připravit o svobodu.
Ve dvanácti Jana přičichla k divné partě. Dozvěděla jsem se to při třídních schůzkách ve škole. Učitelka si mě vzala stranou a varovala mě. Ale vždyť je to ještě holčička. Byla jsem šokovaná. Učitelka mluvila o drogách, o prostituci, o AIDS. Moje dítě by přeci nikdy. To nikdy. Večer jsem se s Janou o její partě pokoušela mluvit, ale odbyla mě. Že prý je na ni učitelka zasedlá a nic neví a že ona se s žádnou partou netahá. Věřila jsem jí. Já bláhová.
Konečná stanice
Ve čtrnácti letech už byla proměna Jany očividná. Nechala si na několika místech propíchnout kůži, nosila v uchu šroub, spodní ret měla propíchnutý zavíracím špendlíkem. Oblékala se jako strašidlo. Na mé prosby reagovala nenávistí. Říkala jsem si, že je to pubertou. Jsou prostě ty děti teď takové divočejší. Ale není to pravda. Nejsou. To jen moje Jana se chytila špatné party. Nebo za to mohu já a Janička se jen bránila?
V patnácti letech utekla z domova
Ani nedochodila v klidu základní školu. Od jejích spolužáků jsem vyzvěděla, kde se jejich parta schází. Po práci jsem tam, s nákupní taškou v ruce, vyrazila. Nebudu sem psát, co na mě Jana na ulici plné lidí řvala, ještě teď brečím, jen si na to vzpomenu. Po týdnu pak vrazila Jana do mého bytu, klíče měla totiž ještě u sebe. S ní ke mně vtrhli i další lidé. Svázali mě na podlaze, dali mi roubík. A pak vykradli celý byt. Nechali mě tam ležet. Bezmocnou. Zoufalou. Pomalu jsem se překutálela ke dveřím a kopáním přivolala sousedku. Lezli za mnou přes balkón. Sousedka mě pak donutila, abych přespala u nich. Tlačili mě do toho, abych na dceru zavolala policii, ale nechtěla jsem. Je to přeci Janička, moje Janička, která míchala těsto na koláč, která se se mnou učila házet žabky na vodu, kterou jsem chytala při prvním krůčku, nad jejímž prvním slovem jsem jásala tak, až to museli slyšet i na Marsu. Druhý den jsem se z šoku vzpamatovala. Zvedla telefon a policii zavolala. Dceru chytili ještě odpoledne.
Určitě za to mohu já
Měla jsem vydržet se svým bývalým mužem, protože on by jí to už jen svou přítomností nedovolil. Mužskou autoritu jsem nedokázala zastat. Může za to i on, protože se po rozvodu začal Janě i povinnostem vyhýbat. Zmizel jí dobrovolně ze života. Mohu za to já, že jsem Janu nezastavila už ve chvíli, kdy se chytila té party. Mohu za to já, protože jsem si s ní pořádně nepromluvila, bála jsem se přiznat si, že se stalo něco špatného a že Jana, moje Jana, se s tím vyrovnává tak špatnou cestou. Vychovala jsem zločince a je mi zle, je mi hodně zle. Snad až ji pustí, snad mi odpustí, snad se vrátí a dá se do pořádku. Musí ještě do školy, musí si vybudovat budoucnost. Musí žít, abych já mohla v klidu zemřít.