S blížícím se koncem těhotenství a očekávaným porodem jsem byla trochu nervózní, neboť jsem patřila mezi skupinu přibližně 3 % maminek, jejichž miminko zaujímá polohu tzv. koncem pánevním. Jak jsem se mezi spoustou článků a informací na internetu dozvěděla, jde o polohu sice přirozenou, nicméně zahrnující v sobě vyšší riziko v případě spontánního, přirozeného porodu. Děti, které jsou tedy v bříšku otočeny hlavičkou nahoru, se prostě povětšinou rodí císařským řezem. A to kvůli minimalizaci zdravotních komplikací v průběhu porodu, při kterém vykoukne napřed zadeček, zadeček s nožičkou a poté zbytek tělíčka s hlavičkou.

Chtěla jsem rodit přirozeně, ale zase jsem se bála, aby se tomu prckovi, který má zatím tak bezstarostný život, něco průběhem porodu nestalo.

Jistým řešením se zdálo být otočení miminka tzv. zevními hmaty.

Na tuto možnost jsem se také dopátrala na internetu, nicméně už chyběly informace, která konkrétní porodnice či lékař uvedený výkon provádí. Všude byla zmínka jen o přibližně 50% úspěšnosti v případě provedení a podmínkách, za které obrat/otočení lze provést.

Věděla jsem, že: 

• musím být ve 35. - 38. týdnu těhotenství,
• nesmím mít děložní stahy,
• miminko musí mít okolo sebe ještě dostatek plodové vody, aby se dostatečně mohlo pohybovat a nebylo ještě příliš veliké.

Všechny podmínky jsme splňovali a na otočení jsem se tedy zeptala přímo v poradně jedné z pražských porodnic, kam jsem se nechala zapsat. Byla jsem na konci 37. týdne a pan doktor mi doporučil kolegu, který prý obraty provádí a že pokud chci, mám přijít otočení vyzkoušet.

A tak jsem se za dva dny, přesně na počátku 38. týdne těhotenství do poradny dostavila.

Byl nám proveden 20minutový kardiotokografický záznam srdeční akce miminka, tzv. monitor, a poté mě pan doktor prohlédl pohmatem, aby se ujistil o poloze miminka. Řekl, že to tedy zkusíme a já začala pociťovat mírnou nervozitu a vzrušení.

Přibližné informace o průběhu jsem měla již zjištěné z internetu, ale pan doktor mě sám poučil o jednotlivých krocích, o tom, že se to mně ani miminku nemusí líbit, že se výkon nemusí podařit a o rizicích předčasného porodu. Nemusela jsem se ale bát, byla jsem přímo v porodnici, takže nehrozilo žádné nebezpečí z prodlení.

Se sestřičkou jsem odešla do samostatné místnosti, kde mě uložila a zavedla mi infuzi s látkou proti děložním stahům.

Tak jsem si asi 25 minut hověla, přemýšlela o průběhu očekávaného výkonu, uklidňovala sebe i miminko a vnímala jsem prostě situaci, ve které jsem byla. Byla jsem srozuměná s tím, že mě to může trochu bolet, že se to miminku nemusí líbit, že se to nemusí podařit, ale byla jsem moc ráda, že máme tuto možnost. Za vyzkoušení nic nedám, říkala jsem si, přinejhorším mě čeká císařský řez. Další rizika byla minimální.

Tak jsem se konečně dočkala chvíle, kdy bylo možné otočení vyzkoušet.

Přišel ke mně pan doktor, zkontroloval stav pupíku vně i uvnitř ultrazvukem i pohmatem, přizval si ještě k asistenci dalšího kolegu - doktora a zdravotní sestry. Samotný úkon trval přibližně minutu. Pan doktor klidným hlasem popisoval nějakou masáž, které se účastnil, připodobňoval samotný obrat k Thajské, tlačil mi na bříško zespodu jednou rukou, to jak vysouval zadeček miminka, a druhou rukou miminko posunoval. Ano, měl pravdu, šlo o masáž bříška větším tlakem. Příjemné to nebylo, ale ani nic, co by se nedalo vydržet. No, a ono se povedlo. Byl to tak elegantní a mistrovský výkon pana doktora a klid prcka, co se mi uhnízdil v bříšku, že mě až slzy zalily vděčností a štěstím. Samozřejmě jsem věděla, že je určitá možnost, že se to ještě miminku nebude líbit, že bude chtít zpátky, že mu to bude nepříjemné... Ale mimi bylo taky rádo a krom toho, že nám oběma bušilo srdce, jsme byli v klidu.

Nakonec ještě pan doktor zkontroloval polohu miminka a sestry znovu natočily 40 minutový kardiotokografický záznam, zda je miminko v pořádku. Protože vše v pořádku bylo, mohli jsme oba domů.

A tak teď, týden a půl po obratu zevními hmaty, čekám, kdy se miminku bude chtít ven. Zatím je spokojené, většinou pospává, nevědouc, co vše s skrývá za světem mimo růžovou-oranžovou.

Na závěr bych ještě jednou panu doktorovi chtěla moc poděkovat, a to za vstřícnost, přístup i um, se kterým miminko uvnitř mého pupíku otočil.

PerlaSjenickem

Příběh byl zaslán do soutěže Zasílejte nám své příběhy z těhotenství a porodnic.

Soutěž sponzorují: