Celé těhotenství jsem se připravovala na porod. Co čekat, jak to nejlépe zvládnout a hlavně jak ho vlastně poznat. Ale porodem to všechno začíná a ne končí. To mi došlo ve chvíli, kdy jsem svého čerstvě narozeného chlapečka poprvé držela v náručí.

Zároveň mi došlo, že na to, co bude následovat, připravená nejsem. Jistě, teoreticky jsem měla nastudovanou techniku kojení, jak přebalovat, jak miminko oblékat a zase svlékat, jak s ním manipulovat. Ale praxe je pak úplně jiná. Ten malý tvoreček je osobností sám o sobě a rozhodně se nechystá plnit vaše plány typu – teď je noc a tak se spí, za chvíli přijde návštěva, takže se brečet nebude. A podobně. Když nás propouštěli z porodnice, řekla nám paní doktorka, že takto malá miminka brečí jen z těchto důvodů: mají hlad, mají žízeň, potřebují přebalit, nebo mají teplotu. Haha. Připadá mi, že mimčo někdy brečí asi jenom proto, že chce. Dneska ještě nevyčerpalo svůj tarif breku, tak to musí dohnat. Držíte v náručí brečící miminko a vůbec netušíte, co mu je. Přikládala jsem, přebalovala jsem, měřila teplotu a… Nic. Stále brekot.

Samostatnou kapitolou pro nás byla kojenecká kolika. Každý se mě ptal, jestli máme ty prdíky. Hrdě jsem (jako bych na tom měla bůhví jakou zásluhu) hlásila, že ne. Až do čtvrtého týdne. Ten den, kdy to začalo, si pamatuji přesně. Odpoledne již malý na procházce špatně spal v kočárku. Po příchodu domů to začalo: neutišitelný pláč, který mě bodal u srdce. Nechápu, jak takové malé miminko dokáže křičet a brečet téměř sedm hodin v kuse. Byla jsem zoufalá a nevěděla, co dělat. Druhý den jsem potkala kamarádku – maminku – a dostala od ní cenné rady (díky, Lucko). Teď už jsme vybaveni kapičkami proti nadýmání, a když to malého chytne, polohuji ho na „tygříka“ – to jediné ho zklidní.

Netrpělivě jsem vzhlížela k šestému týdnu, kdy mi všichni říkali, že se vše zlepší, zklidní, ustálí. Přišel ten toužebně očekávaný týden a… Nic. Žádný třeskutý přerod, žádné zklidnění. Nic takového nenastalo. Je pravda, že jsem se v tom všem už trochu naučila chodit – zvládnu občas i důkladněji poklidit byt a dokonce (!!!) jsem byla u kadeřníka. Ale žádná výrazná změna nenastala. Spíše jsem si na ten chaos a nepravidelnost zvykla.

Dalším mezníkem jsou prý tři měsíce. Tak netrpělivě očekávám tento časový milník. Uvidíme, zda bude „velký třesk“.