Každý člověk je originál. Každý má rád něco jiného, něco jiného nesnáší a něco je mu jedno. I moje malé miminko už má jasno. Tedy především v tom, co opravdu nemá rád.

Nemá rád je možná příliš mírné označení k tomu, jaký vztah má můj ani ne tříměsíční chlapeček k nošení čepice. Vyloženě ji nesnáší. Kdyby existovalo ještě výraznější vyjádření nenávisti k něčemu, tak bych jej mohla použít právě pro tuto situaci.

Vždy, když chlapečka oblékám na vycházku, děsím se chvíle, kdy mu budu muset nasadit čepici. Nicméně vyhnout se tomu nedá, takže jdeme na to… Nastane vždy neuvěřitelný řev. Očička pevně semknutá a rtíky zkřivené v bolestné grimase jakoby říkaly: „Nevidím, sundejte mi okamžitě tu věc z hlavy, protože já NIC NEVIDÍM!!!“ Chování a konejšení nepomáhalo. Dnes už jsem zvyklá, takže ječící dítě vpasuji do kočárku a s cirkusem vyjíždíme z domu. Jistě si vy, kdo bydlíte v paneláku, dokážete představit, jak se takové ječení pěkně rozléhá po chodbách. Zvlášť, když bydlíte ve třetím patře a výtah samozřejmě momentálně někdo používá.

Míša mezitím téměř fialoví, jak se snaží si vyřvat sundání čepice. Po asi deseti minutách totálním vyčerpáním usíná téměř v sekundě. Jako by dostal ránu do hlavy. Zezačátku používal ve spánku taktiku postupného sesunutí čepice až na samotnou šošolku hlavy. Teď už používám čepici se zavazováním pod bradou, takže smůla.

Zajímavé také je, že výše zmíněné divadlo se koná vždy jen, když jej oblékám doma a sama. V šestém týdnu jsme se chystali na kontrolu kloubů. Děsila jsem se, jak to v nemocnici s čepicí provedeme. Takže: celého jsem ho oblékla, uvelebila do kočáru, rychle nasadila čepici a téměř skočila do výtahu, kde jsme naštěstí byli sami. Čekala jsem obvyklé divadlo a… Nic. Míša na mě mrkal modrýma očkama, které říkaly: „Copak to tady, matko, nacvičuješ? Já jsem naprosto v klidu a nějaká čepice je úplné v pohodě.“

Tak jsem zvědavá, jestli z domova někdy vyjdeme v klidu. Máte s tím někdo zkušenost? Ráda v diskuzi přivítám typy a rady.