Když máme první miminko, pozorujeme každý jeho pokrok, novou dovednost či změnu s neuvěřitelným napětím. Těšíme se, až se začne usmívat, přetáčet, plazit, lézt, chodit. Všechno se snažíme uspíšit, aby už to bylo. Abychom viděli, jak ten náš capart pěkně chodí. Začátek chození je pro mnohé velkým mezníkem. Najednou už to není ta placka, co se válí po zemi, ale už je to vlastně opravdu „člověk“.
V rámci toho, abychom chůze dosáhli co nejdříve, objevily se na trhu spousty pomůcek. Mezi nejznámější patří chodítko a hopsadlo. Jsou ovšem tyto doplňky pro děti přínosné? Nemohou dítěti naopak ublížit? Co je jejich výhodami a co naopak nevýhodami?
V tomto článku se soustřeďme především na rozšířenější – chodítko.
Když malý synek dospěl do věku, kdy už bychom mohli chodítko pořídit, začala jsem se zajímat o to, zda je k něčemu dobré a zda jej tedy koupit. První, co nás napadlo, bylo poněkud sobecké a myslím, že vzhledem k dalšímu vývoji a růstu synka zcela bezpředmětné. Vždyť nám s chodítkem omlátí veškerý nábytek, stěny, prostě vše… Takže první mínus započítáno.
A teď už k chodítku jako takovému.
Při případném výběru je nutné dbát na výrobce a pečlivě prostudovat funkce, které chodítko má. Zde platí, že cena odpovídá kvalitě. Chodítko by mělo být především stabilní a bezpečné – tedy vybaveno mechanismy pro zabrzdění, proti pádu ze schodů, převrhnutí apod. Část, kde je dítě „posazeno“, by měla být pohodlná a vyztužená, aby dítě sedělo rovně. Zároveň by sedátko mělo být výškově nastavitelné, aby se omezilo běhání po špičkách. Dnes jsou součástí chodítek i další různé hračky. To jsou ale už jen bonusy navíc.
Důležitým cílem je naučit dítě chodit. A to se nejlépe naučí dítě samo. Bez chodítka.
Dítě musí zvládnout postupně dovednosti, které ho nakonec přivedou k chůzi. Nelze něco jen tak přeskočit. Dítě musí zapracovat na posílení určitých svalů, vyzkoušet svoje těžiště a rovnováhu a až pak se vydat do neznáma. Pediatři ani fyzioterapeutové chodítko spíše nedoporučují. Dítě se musí nejdřív samo naučit sedět, plazit se, lézt, zvedat se u nábytku, chodit za pomoci opory (přidržováním se o sedačku či jiný nábytek dítě pomalu popochází bokem) a až potom je připraveno vydat se někam bez držení. Samozřejmě některé děti jsou rychlejší a mohou přeskočit určitý vývojový stupeň, ale pouze přirozeně. Nemůžeme je do toho nutit. Bez chodítka je vyšší pravděpodobnost toho, že se dítě naučí správně našlapovat, hledat těžiště a také lépe padat. V přirozeném vývoji dochází k posilování správných svalových partií bez toho, aby byly zatěžovány nevhodné svalové skupiny.
Nakonec jsme se tedy rozhodli synovi chodítko nepořídit.
Je mu 10 měsíců a na zemi je to pěkný mršťák. Má svou vlastní techniku lezo-plazení, ale dostane se s ní všude, kam potřebuje (je to pokrok – do nedávna se kutálel J ). A za ruce už také krásně chodí. Nyní už čím dál častěji vyžaduje, abychom s ním chodili po bytě. Jemu se to velice líbí, ale moje záda postupně trpí. Nicméně, jsem ráda, že jsme se rozhodli to zvládnout bez chodítka. Uvidíme, kdy udělá ten vytoužený první samostatný krůček.