Předevčírem jsem vám venku málem šlápl na housenku. Koukla na mě, ruce v bok, řekla: Dál už ani krok. Já jsem housenáček Ota, jestli mě však tvoje bota nezašlápne omylem, brzy budu motýlem.
Tuze krásným, to ti povím, otakárkem fenyklovým.
Naše kočka strakatá
měla čtyři koťata.
Jedno černé,
druhé bílé,
třetí žluté, roztomilé.
A to čtvrté strakaté,
po mamince okaté.
Leze, leze po železe, nedá pokoj, až tam vleze.