Dnes slaví: Silvestr Zítra: Nový rok

„Mám zážitky ze Sicílie. Myslíte, že tam mají v autě dětskou sedačku? Ne! Kašlou na to. Dítě je na klíně matky a rodiče klidně jedou. Když to tam dělají všichni, policie je sotva zatkne. Prostě to tak je. Proto mám také rád Jižní Ameriku, která na nesmyslné předpisy nedbá. Když tam jsi, cítíš, jak si nic nechtějí nechat vnutit. Rodina sedí a jede na střeše auta, na zahrádce. Deset lidí! Jedou od moře a další parta lidí sedí na střeše a taky jedou! Neviděl jsem,  že by je zastavil policajt a pokutoval. Oni odmítají nesmysly, že jejich dítě musí být spoutané v autosedačce nebo při jízdě na kole mít na hlavě povinně helmu. Mluvím o tom proto, že jsme pokrytecká civilizace. Máme plnou pusu bezpečnosti na silnici, dítě strčíme do sedačky, spoutáme i psa, protože pes má mí také bezpečnostní pásy, a vedle toho jezdí naše auta dvěstě kilometrů v hodině! To je to, co považuji za pokrytectví! Kdybychom chtěli opravdovou bezpečnost a záleželo nám na lidech, nikdo by tak rychle nejezdil. Nejezdily by kamiony po stejné silnici, jako jezdí malá auta. Ale tady nikomu o skutečnou bezpečnost nejde. Hlavní je, aby se autosedačky prodávaly, aby se prodávaly helmy…“

 

Vybrala jsem cíleně ukázku, která patří k tomu efektu, který ve mně kniha celkově zanechala. Zcela logické (a nelogické zároveň) moudro obyčejného selského rozumu.  Nejen auta a dětské sedačky, dvěstě na silnici… podobných situací je v našich životech víc a opravdu jsem v tu chvíli nevěděla. Přiznám se, že pokud by se mi tato kniha dostala do ruky tak asi v šestinedělí nebo nedejbože v těhotenství, asi bych velice propadla depresivním myšlenkám.  On je ten svět totiž naprosto naruby! Desítky, snad i stovky… posléze jsem to přestala počítat… jednoduchých příkladů, na kterých Jaroslav Dušek jemně, zároveň však důrazně dokládá, jak moc jsme se vychýlili ze své pravé podstaty. Ze své lidskosti. Jak jsme NE-mocní. Choří… Ztratili jsme moc nad svým životem. Někdo na nás báječně vymyslel a my jsme to zavaleni civilizačními povinnostmi a NE-mocemi, nepoznali.

Kniha ovšem potěší i literární fajnšmekry, pochutnala jsem si třeba na:

  • Báječných hříčkách se slovy. Tak logickými. Viz třeba moje pohrání si se slovem ne-moc.
  • Intermezza Pavlíny Brzákové jsou nesmírně milým vhledem do jejího vlastního vnímání sepisování povídání Jaroslava Duška, malou douškou, vírou v nádherné životní náhody.
  • A milovníci krásných ilustrací, ne však úplně typických, se také zatetelí. Zbyněk Zenkl doprovodil knihu obrázky, jež přímo zapadají do hry duše, kterou budete při čtení zažívat.

Je to kniha hřejivá, hledá moudrost, kterou  v sobě Jaroslav Dušek opravdu plodně nachází,… ale jeho povídání probouzí moudrost i každého z nás.

O autorech:

Knihu sepsala jako autorizované vyprávění Jaroslava Duška Pavlína Brzáková

Etnoložka, která se zbývá studiem kultur sibiřských kočovných pastevců. Vydala dvě knihy jejich pohádek a příběhů – Goromomo goroló – vyprávění sibiřskejch Evenků (1996) a Jamtana – vyprávění sibiřskejch Něnců (1997). V roce 2000 vyšla její novela Stíny na kupecké stezce a kniha Goromomo goroló – Davnym davno na území Evenckého autonomního okruhu, kterou napsala v ruštině spolu s ruským lovcem Vitalijem Voronovem. Poté nsáledovala mytologie Cesta medvěda (2002), román Dědeček Oge  - Učení sibiřského šamana (2004), obnovené vydání prvních sběrů Až odejdu za horu (2004) a sibiřský cestopis Modřínová duše (2005). V roce 2006 vyšly její příběhy pěti světadílů Co přináší vítr a v roce 2008 volné pokračování románu Dědeček Oge s názvem Dva světy. Je spoluautorkou knih Květa Fialová – štěstí tady a teď (2009) a Květa Fialová – Zákony štěstí (2010). Je také autorkou pohádkových příběhů pro děti Helinda a klekánice (2009). V roce 2014 napsala s Jaroslavem Duškem další knihu, která dostala název TVA RY TMY – TMA RI MY. Působí jako šéfredaktorka  měsíčníku Regenerace.

 

Kresby do knihy vytvořil Zbyněk Zenkl

Narodil se 7. Listopadu 1964 v Ostrově nad Ohří. Toho dne byl úplněk. Dětství strávil v Sezimově Ústí u Tábora, než jeho rodiče postavili dům, bydleli v upravené stodole. Rád si hrál na pískovišti s vláčky, v mládí jezdil s rodinou na vodu a chodil pěší túry. Vyučil se ovocnářem-sadařem a nějakou dobu v tomto oboru pracoval. Nyní působí v chráněné dílně Rolnička, kde pracuje v dřevodělně, navštěvuje výtvarný kroužek a vyrábí máčené svíčky.

Dovolenou tráví s tatínkem, často v Čechách, ale také v zahraničí. Zbyněk je nadšený turista a výborný plavec. Rád houbaří, má výbornou orientaci a nikdy se neztratí. Říká, že má s Jardou Duškem hodně společného: oba rádi maskují a obarvují život, jsou dobrodruzi, přívětiví, magnetičtí, mají v sobě dramatickou lehkost.

Myslí si, že si ho Jarda zvolil jako ilustrátora proto, že dokáže vidět v mracích a neklepe se u malování. Nabídka ilustrovat knihu ZeMě ho potěšila a na obrázcích pracoval s velkým zájmem. Má za sebou několik samostatných výstav. Okolí si moc cení jeho výjimečného chápání světa.

Vydalo nakladatelství Eminent, 2012, www.eminent.cz

Další články z kategorie