Zdravím Vás všechny co máte dítě s rozštěpem.  Mám stejný životní příběh jako vy. Před 39 lety jsem se narodila s pravostranným rozštěpem rtu.

Byla jsem silně přenošená, skoro o měsíc. Protože tenkrát ještě nebyla taková diagnostika před narozením, tak rodiče vůbec netušili že budu mít rozštěp. Byl to pro ně pořádný šok. Maminka celou noc probrečela. Hned druhý den jim dali informace o rozštěpu a kontakt na kliniku do Prahy. Takže se se mnou vydali na kliniku plastické chirurgie na Královské Vinohrady k panu profesoru Fárovi.

Maminka mi říkala že hned jak mně viděli ani nepomysleli, že se mě vzdají a  prý jsem byla pro ně ta nejkrásnější holčička. Po první návštěvě na plastice mi říkala že to byl pro ní veliký šok, viděla tam takových strašných případů dětí s rozštěpy, že z toho nemohla spát. Pan profesor jim vysvětlil celí průběh léčby a operací, které mě čekají.

Mezitím se maminka musela naučit mně kojit, tím že jsem měla na rtu rozštěp tak jsem neuměla sát.

A pak to začalo. Na první operaci jsem šla v sedmi měsících a na poslední v šestnácti letech. Když jsem šla na první operaci, tak tenkrát nemohli být s dětmi v nemocnici rodiče, tak naši jeli s těžkým srdcem domů. Ale každý den tam telefonovali. Maminka říkala že tam byli všichni moc hodní, jen jí prý sestřičky říkaly, že jsem si prý pořád sahala prsty na ten operovaný ret, tak mně musely přivázat ruce. Když mně propouštěli domů, tak pan profesor mamce ukázal jak mi má ret masírovat, řekl jí že 50% udělali oni a další procenta musí udělat ona.

Při poslední operaci v šestnácti letech, mi ten ret už celkově dotvarovali, do té jizvy mi dali plastiku, takže teď na mně není skoro nic vidět.

Musím říct že jsem se setkala i se zlými lidmi, hlavně dětmi. Ve škole se mi kvůli rozštěpu posmívali. Ale vše jsem přetrpěla, i jsem se s tím vyrovnala, naučila jsem si z toho nic nedělat. A to je myslím to nejdůležitější. V šesti letech se mi narodil zdravý bráška.

Teď už jsem dospělá, několikrát se mi stalo že kluk který měl o mně zájem, po zjištění, že jsem měla rozštěp, se se mnou rozešel.

Tímhle mým příběhem chci ukázat všem dětem a jejich rodičům že se dá s rozštěpem dobře žít, i když to není vždy báječné. Ale jak říká má maminka, jsou o hodně horší nemoci než je rozštěp. A jedno pozitivum - kvůli rozštěpu se nebojím léčby a doktorů.

                                                                                S pozdravem Ilona Přibylová, Děčín