Dobrý den. Jsem sice muž a na vaši stránku jsem narazil přes svoji kamarádku, ale i já bych se chtěl podělit o svůj příběh, který ovšem není se šťastným koncem. Narodil jsem se v Rusku v hl. městě. Když mi bylo 10 let, moji rodiče a já jsme se přestěhovaly do Česka. Nastoupil jsem do základní školy a pomalu se zdokonaloval v českém jazyce. Pomáhala mi s tím moje nová spolužačka, do které jsem se na první pohled zahleděl.
Po základní škole jsme šli spolu i na stejnou školu kterou jsme i společně zvládli.
Když mi bylo 19 rozhodli jsme se, že si pronajmeme byt a budeme spolu bydlet. Tak se i stalo. Měli jsme byt, oba práci a pořídili jsme si i zvíře - kočku (které já nenávidím, ale ona je milovala). Jednoho dne za mnou přišla s tím, že se jí zpozdili měsíčky, že se bojí že je těhotná. Já jsem v tu chvíli byl snad ten nejšťastnější chlap na světě a to jsme ještě nevěděli na 100% že je těhotná.
Z mého obličeje asi pochopila, že nemám nic proti tomu a začala se radovat taky.
Hned druhý den jsme společně šli k jejímu doktorovi, který nám to jen potvrdil - 5tt. Jak mi, tak i naši rodiče byli šťastni. Pomalu jsme všechno připravovali pro mimi. Moji rodiče nám koupili parcelu na které jsme všichni začali stavět dům - dům pro mě, moji přítelkyni a našeho (jak nám později řekly) syna.
Těhotenství probíhalo v naprostém pořádku.
Bříško rostlo, přítelkyně i já jsme si její požehnaný stav užívali. V 5. měsíci těhotenství jsme se i s přítelkyní vzali, aby se malý narodil do úplné rodiny, ale hlavně proto, že jsme chtěli. Těsně po svatbě mě, už má manželka, náhle v noci probudila, že ji zvláštně píchá u srdce. Sbalili jsme se a já ji odvezl hned do nemocnice. Proběhla všelijaká vyšetření až nám doktor oznámil, že manželčino srdíčko nefunguje tak jak by mělo a bude muset až do konce života chodit pravidelně na vyšetření a brát léky.
Na jednu stranu jsem byly rádi že to není nic važnějšího na druhou stranu jsme se oba v hloubi srdce báli.
Manželka dostala slabé léky, které neubližovaly plodu ani na něj neměli vliv a těhotenství pokračovalo až do konce tak jak mělo. V den kdy jsme se už oficiálně stěhovaly do NAŠEHO domu, ženu celý den pobolívalo v podbřišku a tak mi už dopředu říkala, že má sice termín až za 5 dní, ale že cítí že to bude dřív. A taky že ano.
V noci už jsem jí vezl do porodnice.
Přijeli jsme a najednou jako by šlo vše mimo mě. Nestihli udělat ani předporodní vyšetření neboť moje žena už rodila a to do slova a do písmene. Stihl jsem jen upozornit na její srdce a už jsem stál vedle ní na sále držel jsem ji za ruku a říkal jí, že je silná žena a že to všechno zvládneme a jak strašně se na našeho syna těším.
Po 20ti minutách jsem uslyšel jeho první pláč.
Podíval jsem se na něj a začal se usmívat. Byl krásný. Podíval jsem se zpět na ženu, ale ona na mě ne. Měla zavřené oči a nevnímala. Hned mě vykázaly ze sálu na chodbu ať počkám. Malého jsem slyšel jak pláče, ale nemohl jsem ani za ním ani za svou ženou. Stál jsem tam jako opařený asi 15minut, než došel doktor a oznámil mi, že mi gratuluje ke krásnému, zdravému synovi, s mírami 3750g a 48cm, ale že mi bohužel musí zároveň kondolovat, jelikož moje žena následkem slabého srdce zemřela.
Zhroutil se mi svět.
Šel jsem se na malého podívat a jak jsem ho uviděl viděl jsem ji, svou ženu. Byl ji tolik Podobný a pořád je. Žena se jmenovala Petra a syna jsem pojmenoval Petr i když se měl jmenovat jinak. Mám krásný velký dům ve kterém jsme chtěli žít společně a plánovaly jsem že budeme mít další děti, ale žiji v něm jen já a můj, krásný šikovný 3-letý syn. Od té doby jsem žádnou jinou ženu neměl a ani žádnou nehledám. Pořád mám v srdci díru, která se ne a ne zahojit. Naštěstí vím, že kus Petry je v NAŠEM synovi Petrovi.
Děkuji za vyslechnutí a zároveň se omlouvám, za gramatické chyby.
Článek není nijak redakčně zkrácen pro jeho autenticitu. Z pochopitelných důvodů si tatínek nepřeje být jmenován. My mu přesto děkujeme že dovolil, aby jeho příběh byl takto zveřejněn a umožnil tak jiným nahlédnout do této stinné stránky života.