Všechno začalo vlastně už ve čtvrtek 14.6., kdy jsme byli na poslední kontrole u mého gynekologa, ten mě poslal na rizikové do porodnice. Tedy v pátek jsem u něj stihla ještě poslední ktg. První konzultace tam v pondělí 18.6. hned ráno. Tak jsem zavolala známé, zda by nebylo možné, abych už rodila, tak prej nám to zkusí zařídit. Noc před porodem byla hrůza. Skoro jsme s manželem nespali a neustále jsem myslela na to,že snad už budeme tři. 

Pohled od maminky

Návštěva rizikové poradny

V pondělí jsem si tedy přivstala a byla nervózní jako sáňky v létě. Jako frajerka jsem si jela do porodnice jen s kabelkou,ono slíbené dlouho vydrží a přece se nepotáhnu s taškou. Manžel šel normálně do práce a čekal na telefon. Hned ve dveřích porodnice jsem potkala známou i s porodní asistentkou. Prej je vše zařízené a těší se, jak budeme rodit. Stále jsem byla nervózní a čekárna plná jako by zrovna v pondělí musel jít do rizikovky celý kraj. Naštěstí ač sem nepřišla mezi prvníma jsem se dostala přednostně dopředu. Sestřička byla příjemná jako práce v neděli, naměřila mi vysoký tlak a vrátila mě do čekárny. Po asi 5 minutách čekání jsem se šla ukázat paní doktorce. Ta se podívala, poslala mě obléct a ve dveřích říká: "Tak co když budeme zítra rodit?" "Jo, klidně :-) " "No moment a co ten tlak? Tak co kdyby jsme rodili hned?" "Budu jen ráda." Oblékla jsem se, pobrala papíry a za dveřmi už čekala známá a vedla mě na příjem a porodní sál. Po cestě jsem volala mamince, bylo 9:36 a nikdo to nebral,hlavně že jinak volá 5x za den zda už.... a když už, tak to nebere. Další telefon manželovi, ať okamžitě přijede a kde nás najde. Pak sem probudila sestru,ta byla totálně mimo, ale naštěstí pochopila, že rodím a potřebuji tašku s věcma. Prej ji za hoďku dovezu, no z hodiny byly víc jak dvě.

Jde se na věc

Před 10.hodinou mi natočili první ktg a začaly se vypisovat papíry. V deset už byl v porodnici i manžel, doplnil věci, které jsem nevěděla, a čekal se mnou. V 10:30 h nás odvedli do porodního boxu č. 1, prej budeme nejlepší a za 15 minut mi paní doktorka zavedla tabletu na vyvolání. Celkem rychle přišly první bolesti. Naštěstí jsme dostali box otočený okny na sever, tak tam nebylo takové horko. Ve 12 h přišel klystýr. Při chození po chodbě sem a tam jsem potkala kamarádku, co šla taky rodit :-) Jen jejich chlapeček ji trápil už od noci. Nevím, kdo vymyslel, že v porodnici bude tak malá sprcha a dají do ní ještě balón. Na něm jsem uklouzla a málem si rozbila hubu. Manžel seděl u sprchy na židličce a neustále do mě rval ten hnusný nápoj :-S Měla jsem takovou žízeň, že bych ale vypila cokoliv...Přišla pro nás porodní asistentka, šlo se znovu na ktg a čekalo se. Před jednou konečně došla moje sestra i s taškou, naštěstí i rychle odešla, bo jsem na ni neměla náladu. Před 13:30 h mi přišla paní doktorka prasknout vodu a pravá bolest teprve začala. Kontrakce se rychle rozjely.

Slyšela jsem rodit ženy okolo

Asi v 15:30 h jsem poprosila o epidural, ale zrovna jej dávali slečně ve vedlejším boxu. Tu bych někdy chtěla potkat, asi bych ji zabila. Celou dobu měla stejný nález jako já, řvala jak tur a kolem 14. hodiny chtěla umřít, že už nemůže... to se jí málem splnilo v půl páté, kdy porodní asistentka přišla, zda mi můžou dát epidural, a zjistila, že nález je příliš velký a nejde to. Tím, že slečna vedle byla tak hysterická, tak to u ní trvalo dlouho, no aspoň na hodinu a půl přestala řvát.  Ona přestala a já začala, ač jsem byla do té doby potichu, tak sem to přestala zvládat a začala taky křičet (ale prej mě nebylo slyšet ven z boxu a byla sem tichá – za což jsem zpětně ráda). Trochu pomáhala horká vana anebo stání v předklonu. Po 17. se mi udělalo zle a začala jsem zvracet. Manžel mě statečně držel za ruku (i když pak měl modřiny, prej neví, kde jsem vzala tolik sil). V 17:20 přišel MUDr se podívat, jak to se mnou vypadá.

Řekla jsem, že chci císaře a rodit už nebudu.

Prej se za 40 minut vrátí a uvidí dle situace. No, jenže v 18:00 začala hysterka od vedle rodit, což jsem potřebovala, jelikož už jsem měla kontrakce co 2 minuty a byla otevřená na 9 cm... Manžel se bezradně díval a snažil se mě podpořit. V tu dobu se měnily i pa a přišla Kája, u které jsem dělala předporodní kurz. Byla optimista a nestále říkala, že to odrodíme normálně. V 18:20 hod řekla, že Tadeášek konečně sestupuje dolů. "To ne, nikam. Já rodit prostě už nebudu!" V 18:30 h přišel MUDr a řekl, že nález je stejný a Táda sestupuje jen při kontrakcích. Manžel si stoupl vedle něj (byl skoro o hlavu větší než náš MUDr) a říká, tak jí už udělejte císaře a netrapte ji. MUDr že ano, jelikož hlavička je velká a neprojde. Okamžitě začal mumraj. V 18:40 mě převezli na sál a dostala jsem spinální anestezii. Taky jsem cítila poslední dvě kontrakce. V 18:50 začali dělat dělat cs a v 18:59 byl náš prcek na světě. Vůbec neplakal a jen broukl, sestřička jej odnesla na utření a ukázat tatínkovi. Ten malého choval a nechtěl jí ho vrátit :-) Naštěstí vrátil a ona mi jej přinesla ukázat na sál. To už maličký plakal, dostal dvě pusenky a přestal plakal. Nechala nás se chvilku mazlit a pak jej odnesla zase tatínkovi. Když mě odvezli ze sálu, stáli na chodbě ,malý se choval a manžel měl slzy v očích. Malého mi přiložili, chvilku sál a pak jej odnesli na koupání. Manžel chtěl jít se mnou na pokoj, ale poslala jsem jej koupat maličkého. Ten plakal, dokud na něj tatínek nepromluvil, to ho uklidnilo a začal se spokojeně cachtat. Po koupání přišel manžel za mnou, aspoň na chviličku. Tádu sestřičky nosily co 3 hodiny na přiložení k prsu a já se nesměla do rána hnout. V noci jsem skoro nespala.

V pondělí rodit, v sobotu domů

Tadeášek se nám narodil v pondělí večer, od středy jsme byli spolu na pokoji. Do té doby mi jej nosili jen na kojení. Od čtvrtka hezky papkáme mlíčko a od pátku nepotřebujeme dokrmovat. V sobotu si pro nás přijel tatínek s babičkou a jsme konečně doma :-) 

Pohled od tatínka

Pár měsíců po porodu jsem přemýšlela, jak to celé viděl můj muž. Vím, že to pro něj byl stejně emotivní zážitek jako pro mě, ale přece jen to viděl jinak než já. Náš syn si zaslouží mít zachované všechny vzpomínky na jeho velký den.

Návštěva rizikové poradny

Jako každý den sem šel na 6. do práce. Slíbila jsi mi, že zavoláš, jak jsi dopadla. Hned ráno jsem v práci řekl, že asi dnes budeš rodit. Takže na telefon sem nečekal jen já, ale celá firma. Asi v 9:30 zazvonil telefon a ty jsi volala, že už jdeš rodit, ať okamžitě přijedu. Šel jsem se rychle osprchovat, převléct a jel sem rychle za vámi. V porodnici jsem nahlásil, že mi rodí manželka a chci jít za ní. Přišla si pro mě porodní asistentka a odvedla mě za tebou. Odpověděl jsem na otázky, které jsi nevěděla a díval jsem se, jak měří ozvy srdíčka našeho Tadeáška.

Jde se na věc

Spolu jsme šli do porodního boxu. Díval jsem se, jak ti dávají tablety. Laďka se na mě povzbudivě usmívala. Odvedli tě pryč a já tě viděl znovu až v té malé sprše. Hrozně jsem se lekl, když jsi málem spadla. Znovu jsme se vrátili do porodního boxu. Ležela jsi ve vaně a já se díval, jak se nahříváš. Byl jsem plný očekávání a netrpělivý. Čas pomalu utíkal. Když jsi měla bolesti, stál jsem vedle tebe, držel tě za ruku a viděl jak trpíš. Byl jsem na tebe tak hrdý, že to zvládáš. Laďka tě neustále chválila. Mačkala jsi mi ruku a já viděl, jak moc to bolí. Památka na to mi zůstala asi 14 dní. Nechápu, kde jsi vzala tolik síly i po tom, jak moc jsi zvracela a jak dlouho to trvalo. Bylo mi to tak líto.

Chtěl jsem, aby jsi to měla už za sebou.

Doktor se byl na tebe podívat a řekl, že uvidí, jak to bude za hodinu. Ta hodina byla dlouhá. Prosila jsi, že už nemůžeš. Když se vrátil, řekl jsem, že potřebuješ pomoct. Je to pro tebe těžké. Ať už tě netrápí. Svolil. Najednou byla všude spousta lidí. Podepsal jsem papíry a byla jsi pryč. Laďka mě vzala na tu malou chodbu. Seděl jsem a jak nevěřím v Boha, modlil jsem se. Měl jsem o vás strach. Pak vyšla Laďka a já se ptal, zda to, co tam křičí, je náš Táďa. Když řekla ano, byl sem dojatý a šťastný. Po chvilce mě zavolali do té místnosti vedle, kde ho měřili a vážili.

Poprvé jsem ho viděl a plakal jsem.

To je náš syn, toho budu vychovávat. Poprvé jsem si ho mohl pochovat. Ten pocit štěstí se nedá popsat. Říkal jsem mu: "Tádi, vítej na světe, my se o tebe s maminkou postaráme. Miluju tě." Pak mi ho chtěli vzít, ale já jim ho nechtěl dát. Pak řekla, že nemůžu jít s ním na sál a že ho chceš taky vidět. Tak jsem jí ho dal a ony ho odnesly za tebou. Za chvilku ho přinesli nazpět. Šli jsme ho umýt a zabalit. Tadeášek plakal a nechtěl přestat. Sestřička říkala, ať na něj mluvím, že ho to uklidní. Tak jsem mu říkal, že je to dobré, už je s námi a bude to v pořádku. Přestal plakat. Sestřička říkala, že mě poznal po hlasu, že jsme na něj museli v bříšku hodně mluvit. Říkal jsem: Tádi, pamatuješ si mě? A on se na mě podíval a já věděl, že mě poznal. Ještě jsem si jej mohl chvilku pochovat. Pak jsme šli za tebou. Tebe odvezli na pokoj. Tadeáška si odnesli a mně bylo líto, že není se mnou. Přijeli vaši a já jim musel říct, že tě ten den neuvidí. Všichni plakali a mně neustále vibroval telefon. Všichni nám přáli jak na telefon, sms, tak přes vzkazy na fcb. Mohl jsem jít konečně za tebou. Dát ti pusu, říct, jak moc tě miluju a jsem ti vděčný za našeho syna. Byl jsem na vás oba moc pyšný a strašně unavený. Celý den jsem nic nejedl. Bylo půl desáté a já jel domů. Náš byt byl prázdný a já nemohl usnout. Stále jsem na vás myslel a na celý ten den. Byl to můj nejšťastnější den. 

Tak to byl můj porod :-) S pozdravem Petra HJ

Příběh byl zaslán do soutěže Zasílejte nám své příběhy z těhotenství a porodnic.

Soutěž sponzorují: