Po pohodovém těhotenství se nám v roce 2010 narodil náš čtvrtý syn. Byla neděle, den jako malovaný, slunce od rána prosvěcovalo bílé obláčky mraků. Připadala jsem si jako v pohádce. Příjemný doktor, teda doktor, spíš chlapeček to byl. Vypadal na dvacet. Šikovná porodní asistentka, mladá žákyňka ze Slovenska. Slovenštinu jsem naživo neslyšela už několik let. Držela mě za ruku a ptala se, jestli se těším na „babetko". Přišlo mi to milé.

Jestli mě v tu chvíli něco zlobilo, byl to župan.

Peníze chybí snad všude, ale ve zdravotnictví je to problém. Moje porodnice toho dne vyčerpala zásobu nočních košil a já musela svoje těžké chvilky odbývat v dlouhém zeleném županu, který se původně zavazoval na čtyři tkaničky. Populační křivka v tomto roce byla ještě hodně vysoko a neustálým zavazováním a rozvazováním tyto tkaničky viditelně trpěly. S počtem rodiček se zkracovaly na pidivelikost. Můj župánek měl šňůrečky tak malinké, že nešly zavázat ani náhodou. Ležela jsem na stole skoro nahá, nepočítám gumové návleky a těšila se, až se přestanu stydět. Z prsou mi odkapávalo mlezivo a stékalo na pruhované prostěradlo.

Pan doktor byl v obraze.

Uklidnil mě, že za chvíli dostanu tu nejteplejší a nejkrásnější deku na oddělení, zatím si mám myslet, že nejsem jeho typ. To mě uklidnilo, začala jsem se soustřeďovat na kontrakce a za chvíli bylo naše nedělňátko na světě. Trvalo to necelé dvě hodinky a já měla pocit, že si toho svého chlapečka ani nezasloužím.

Jako vícerodička to máte jednodušší

S druhým a třetím miminkem se leží na oddělení šestinedělí daleko lépe než s tím prvním. Víte, co vás i prcka čeká, rozumíte svému tělu, dokážete odhadnout, co je nebo není dobře. Jste připravená odolávat bolesti při sezení i toaletě, víte, jak hodně zatnout zuby, když se malošek pustí do bradavek. Člověk je už jakousi „hotovou" mámou, která ví co a jak. A taky se máte čas dívat kolem sebe. Aspoň já to tak měla.

Ze sálu mě přivezli na pokoj k mladé slečně.

Svoje dvacáté narozeniny oslavila porodem krásné holčičky. Malá vypadala jako mrkací panenka. Tak dlouhé černé řasy jsem u žádného novorozence ještě neviděla. Samozřejmě jsem se hned chopila telefonu a abych nerušila voláním, pustila se do psaní zpráv. Zjistit co kluci ve škole, připomenout manželovi, aby koupil pečivo, zeleninu a vajíčka, zavolat natěšeným kamarádkám, uklidnit babičky, že je všechno v pořádku. Telefon jsem nepustila z ruky snad hodinu a moje spoluležící mě sledovala čím dál víc. Za celou dobu nepromluvila, zdálo se mi, že jsme jí s Vítkem na obtíž. Volné chvíle mi vyplňoval znovu telefon. Až večer mi položila otázku: „Taky nevolá?" V jejím hlase bylo tolik zklamání, že mi jí bylo líto. Potom do noci vyprávěla o svém příteli, který o miminko nestál, necítil se dost starý řešit problémy s děckem, nebyl ochotný se zatím usadit a vychovávat. Mladá maminka myslela, že v sobě najde dost sil maličké zvládat sama, velkou oporou jí byla její matka. Přesto teď moc a moc potřebovala, aby zavolal bývalý přítel. Aby se aspoň zeptal na to, jak se daří, aby mu mohla říct, jak úžasná je jejich holčička. Ona čekala a on nevolal.

První noc probrečela, stres začal vykonávat své.

První nástřel mléka jí z prsou vytvořil neuvěřitelně bolavé hroudy. Střídaly se u ní dvě laktační poradkyně. Jedna mladá a druhá před důchodem. Nikdy bych nevěřila, jak může být jejich názor rozdílný. Jedna velela masírovat, druhá zase nechat prsa odpočinout. Jedna řekla odstříkávat, druhá zase že ne, produkce mléka by se tím zvýšila. Jedna doporučovala bradavky omývat jemnou emulzí, ta druhá pouze potírat kapičkou mateřského mléka. Přiznám se, že jsem byla ráda, že mě tyto rádkyně nechaly jako starou a zkušenou na pokoji a nevnucovaly mi svoje názory. Kojit jsem chtěla tak, aby bylo mně i mému Vítečkovi dobře. U postele mé spoluležící zavládlo divadlo, které bych pojmenovala „Cirkus kojení". Naprostá rozdílnost rad obou odbornic mě šokovala. Když jsem druhý den unavené, znechucené a nešťastné mladé mamince chtěla pomoct a žádala informace u vizity, dostalo se mi ubezpečení, že je to takhle v pořádku. Začátek laktace je totiž o neustálých změnách ženského těla a hlavně prsou. Jejich stav je hodinu od hodiny jiný. Já vím, své děti jsem všechny kojila, ale přesto... Tyhle ženské spolu nespolupracovaly, ty proti sobě bojovaly.

Na mladou holku se začalo všechno sypat.

Přítel nevolal, prsa tvrdla a nepředstavitelně bolela, odstříkávat musel doktor. K tomu se přidaly problémy s močením a hromada slziček. Naštěstí měla povoleny dlouhé návštěvy své maminky. Na našem pokoji trávila skoro celé dny. Situace se nakonec dávala do pořádku. A byl tu den čtvrtý, den, kdy jsme čekaly propuštění. Já byla sbalená už v sedm ráno, nemohla jsem se dočkat, až uvidím kluky. I maminka mojí sousedky dnes odešla, chtěla doma připravit postýlku. Ta seděla nepřítomně na posteli, něco si broukala a já viděla, že něco není v pořádku. Člověk si říká, ano, je to náročné být s miminkem poprvé doma. V nemocnici pomůžou sestřičky, doktoři, stále je někdo na blízku.

Hryzal ve mě pocit, že takové reakce ale normální nejsou.

Z kuchyňky volali k snídani a já šla do sebe nasoukat nemocniční vajíčko s nazelenalým žloutkem. Když jsem se vrátila, stála u přebalovacího pultu a patlala po čisté plínce hovínka, její děcko zatím řvalo v postýlce. Tryskem popadnout Vítka a honem na ošetřovnu. Nikdo tady nebyl a těch pár chvil, než přišla sestra, mi připadalo jako sto let. Když jsme se loučily, měla mladá maminka v sobě první porci uklidňujících léků, do těla proudila infuze a za ruku ji znovu držela její máma. Můj příběh má otevřený konec. Nevím, jak to ty tři holky zvládly, ani jak se jim dnes daří. Z porodnice jsem si kromě nedělňátka odvezla i pocit, že přijít k laktační psychóze není až takový problém. Tak aspoň na dálku někam do neznáma popřeju hodně štěstí a lásky.      

Karla - Peprmintka

Milá Karlo, 

děkujeme, že jste se s námi podělila i o tento druhý příběh. Doufáme, že mladá maminka vše zvládla a za pomoci své maminky se z Laktační psychózy dostala.