Máme zde druhou část rozhovoru s paní Klárou Rulíkovou. První část rozhovoru naleznete zde.

Pomohla Vám nějak zkušenost z učení ve Vašem přístupu k výchově dětí? Máte čtyři děti, daly se na ně aplikovat některé z výchovných metod ze školství?

U prvního syna jsem hodně četla různé knihy z Portálu, ale když se mi narodila dvojčata, pochopila jsem, že si musím najít vlastní výchovný styl. Myslím, že mi mé zkušenosti z učení nepomohly ani tak ve výchově dětí, ale spíše posléze v přístupu ke škole, komunikaci s učiteli (nejstarší a nejmladší syn mají specifickou poruchu učení a u prvního syna jsem měla velkou práci prosadit si individuální přístup u učitelů) a vlastně i v domácí přípravě dětí do školy.

Sladit dvojčata a další děti je mnohdy nadlidský úkon. Dát každému co potřebuje, zároveň každému z dětí poskytnout jen jeho chvíli s rodičem. Jak jste to dokázala se čtyřmi dětmi?

Nebylo to úplně snadné a teď si uvědomuji spoustu chyb, které jsem udělala u starších dětí (a snažila se pak u čtvrtého dítěte napravit). Chtěla jsem být ke všem stejně spravedlivá, na všechny mít stejný metr, někdy možná až příliš. Řešila jsem dětské spory z pozice autority, nenechávala jsem děti, aby si spory řešily samy (někdy by asi uvítaly, kdybych do jejich hádek nezasahovala). U prvních tří dětí nebylo moc prostoru na to, věnovat se jim jednotlivě, tak jsem se naopak snažila o to, aby „kolektivní přístup“ vnímaly pozitivně. Hráli jsme různé hry, společně jsme cvičili a děti to bavilo. Když se narodilo čtvrté dítě, byla jsem s ním měsíc v nemocnici (byl hned 10. den po porodu operován). Starší děti už byla taková sehraná parta, že na malého a péči o něho jsem měla vlastně paradoxně dost času. Když se teď na děti podívám (přeci jen tři nejstarší už jsou dospělí a nejmladší vstupuje do puberty), mám radost, jak jim ta soudržnost stále funguje…

S dvojčaty je mnoho starostí, ale i mnoho radosti. Jsou sehraný tým, který táhne za jeden provaz. Vidím to na těch svých. Jak nesou sourozenci tento tandem?

Je fakt, že sama dvojčata tvrdí, že k sobě mají ze sourozenců nejblíž (i když jsou opačného pohlaví). Ale celkově si myslím, že všechny děti se mají hodně rády, dost si navzájem pomáhají a to, co mezi sebou mají dvojčata, si vybudoval nejstarší syn s nejmladším – mají jakousi svou vlastní sourozeneckou „komunitu“, i když si někdy pěkně nadávají a škádlí se (sdílejí spolu jeden pokoj).

Víme, že máte dvojčata a že jste průkopnicí v prolomení bariéry neinformovanosti u nás. Co Vás vedlo k tomu věnovat se šíření osvěty mezi ostatní maminky? Přece jen doba je taková, že většina lidí si hledí svého a okolí si raději nevšímají.

Myslím, že zrovna Vám to vysvětlovat nemusím … Přišlo mi škoda, že to, co jsem se dozvěděla, bych si měla nechat pro sebe, když to může i ostatním maminkám pomoct. Bohužel opravdu v dnešní době jsou lidé hlavně po penězích a dělat něco jen z nadšení nebo pro druhé se zkrátka „nenosí“. Je to škoda, protože každý z nás se někdy může dostat do svízelné situace, kdy bude pomoc potřebovat a nebude na ni třeba mít prostředky. Proč tedy to, co se mi zdarma dostalo od podobně obdařených maminek z Anglie nešířit dál ku prospěchu dalším potřebným?

Jste velmi aktivní žena. Máte čtyři děti, k tomu jste založila klub dvojčat, vedete řadu poraden, k tomu všemu pracujete, věnujete se rodinné politice a napsala jste pár knih o dvojčatech. Jak se Vám daří skloubit všechny činnosti dohromady s rodinou?

Jak sama víte, někdy by se člověk z dětí „zbláznil“, tak si hledá aktivity, které ho naplňují… Teď už mám děti velké, takže mi hodně pomáhají nejen v domácnosti, kde mají např. služby na úklid (při organizaci loňské 1. mezinárodní konference Život s dvojčaty se zapojila celá má rodina ). Také mi pomáhá můj současný manžel i otcové mých dětí (bývalí manželé), každý má v rodinno- precovně-dvojčecím soukolí svou roli. Když byly děti menší, snažila jsem se dělat převážně aktivity, ze kterých měly požitky i ony. V Klubu dvojčat se děti vydováděly v kuličkách, na společných dovolených si užívaly připravených her a soutěží, našli si kamarády, se kterými se doteď stýkají. No a ostatní věci – Zpravodaje, brožury a poradenství jsem se snažila dělat po večerech, když už děti spaly.

Jak trávíte svůj čas oddechu, kdy děti jsou pryč, nikdo po Vás nic nechce a vy nic nemusíte dělat? Máte vůbec čas sama pro sebe?

Vždy si plánuji, co udělám, když vím, že děti nebudou o víkendu doma, ale stihnu toho sotva polovinu. Hrozně ráda spím, a to se mi přes týden moc nedaří (ráda čtu, často usínám s knihou v ruce a pak se ráno nemohu probudit do práce). Když je volno (opravdu hodně volna), tak vyšívám, pletu nebo dělám jiné rukodělné práce, které mě uklidňují. Ale většinou sedím u počítače a vymýšlím nové projekty a akce, znáte to určitě sama .

Kdybyste se ohlédla za svým životem, je něco co byste dnes dělala jinak?

Nelituji ničeho, myslím, že každá i nepříjemná událost člověka někam dál posune. Věřím, že jsem děti vychovala s nejlepším vědomím a svědomím ve slušné a poctivé lidi. Snad bych si jen víc dávala pozor komu věřit, na koho se spolehnout. To člověka bolí nejvíc, když ho zklame blízké okolí.

Toto byl rozhovor s paní Klárou Rulíkovou. Věříme, že jsme o přidali dílek do skládačky o ní. 

Pro ty které to zajímá zde přikládáme odkaz na 

Českomoravskou asociaci Klubů dvojčat a vícerčat

www.dvojcata-asociace.cz

www.facebook.com/dvojcata.cz

Paní Kláře ještě jednou děkuji za milý rozhovor a vstřícný přístup.