Je tomu prakticky přesně rok, kdy mě přes Facebook kontaktoval Pavel Klempíř s prosbou o pomoc při propagaci jeho projektu Daruj Hračku. Doporučení dostal od holek z Andělů bez křídel, se kterými spolupracuji již nějaký ten pátek, tak nebylo co řešit. Slovo dalo slovo a my měli plán. Součástí tohoto plánu byl i rozhovor, při jehož chystání mi padla brada k zemi. Po zjištění, co vše má Pavel a jeho tým, za sebou, jsem ten rozhovor chtěla ještě víc.

Bohužel. Stejně dlouho dobu, co se známe, nám trvala i příprava rozhovoru. Přemýšlela jsem na kolik mám Pavla představit, před samotným rozhovorem. Něco o něm napsat přece musím, ale co, aby to neshodilo to co jsme dali dohromady. Napíši tedy toto. 

Pavel Klempíř - Manažer na vozíku, bez vozíku

Po sportovním úrazu páteře při házené se postavil zpět na nohy a rozhodl se pomoci těm, kteří to štěstí neměli a na nohou stát nemohou. On toto ale povýšil na úroveň, kdy tito lidé pomáhají dále a to těm nejmenším, dětem z dětských domovů a dalším lidem s postižením. Tím bych to završila. Ať Pavel sám představí sebe a jeho Manažery na vozíku...

Dobrý den,

Pavle, děkuji za Váš čas a ochotu k rozhovoru. Nebudeme otálet a pustíme se do otázek.

Jste „obyčejný“ člověk co dělá neobyčejné projekty. Vedete Manažery na vozíku a zároveň organizujete akci Daruj hračku. Co vede dospělého chlapa, aby se věnoval něčemu takovému?

No, Míšo, tak to je tedy otázka na rozjezd jako hrom ! Odpověď možná bude jednoduší než jakékoliv filozofické a srdcervoucí úvahy a story a najdeme ji právě v termínu, která jste sama užila:„...dospělého chlapa...“. Vy už jste takového potkala? Já ne a jsem rád, protože to vždy dá prostor vymyslet nějakou klukovinu na jakékoliv úrovni a v jakémkoliv věku. To si ostatně myslím, že je to, co na nás máte rády, protože vy jste, dámy, tak nějak zaběhnutě vedeny k té odpovědnosti, že do jídla patří toto a tamto ne, aby to bylo jak má být a všem chutnalo a splnilo to očekávání. Chlap má hlad – dá tam na co má chuť a jeho očekávání to splní (pokud neskončí ve špitále) vždy, protože tím hlavním je se najíst a at mu to chutná. A obdobně je to v životě.

Ale ať alespoň něco malinko odpovím na otázku – mne od malička bavilo dávat dárky a dělat blízkým lidem radost a podílet se na té magii těch magických dní. Dlouhá léta jsem dělal Mikuláše a organizoval tak, že jsme jezdili v partě 1 Mikuláš, 2 okřídlení andělé a 4+-6 čertů – ale čertů – v kůžích, s viditelnými kusy holých a načerněných těl, bez masek, vše líčení – a jezdili jsme se 4-6 spřežím v kočáře a za sněhu i se saněmi.

A manažeři na vozíčku? Zde je jednoduchá odpověď: „sytý hladovému nevěří“.

Měl jste hodně vážný úraz, jak dlouho jste se dával do kupy? Jaký to mělo dopad na Vaši rodinu?

Z vojny, kde mi stal úraz na hřišti v Dukle, jsem šel „pojízdmo“ a ženatý. Já měl neobyčejné štěstí v diagnóze a v přístupu. Tam, kde se všichni ptali, jestli budou chodit, jsem se já ptal – kdy budu hrát. Tomu přisuzuji – samozřejmě, jak jsem psal, se štěstím v diagnóze – obrovský podíl. Mému tatínkovi se v době těhotenství maminky se mnou stal pracovní úraz páteře a byl rok zalitý v sádrovém lůžku. Dostal se z toho. 20 let na to jsem si to zažil i já. Podpora od našich veliká. Po třech letech jsem se vrátil na hřiště. v té nejnižší soutěži. Předtím jsem na sobě den co den makal..chodil po lesích, pak běhal..cvičil, posiloval (z nemocnice jsem šel při výšce 199 cm s váhou 77 kg)..zkoušel kličky.. v kroku..rychlejším kroku..atd..házel jsem šišky a tak.. v prvním zápase jsem dával 12 branek ze 24, jak jsem byl natěšený a nadržený a ten klub si mnul ruce, k jakému přišli zadarmo borci..a týden na to všem sklaplo, když jsem dal jeden gól – a to horko těžko. Ale je fakt, že jsem na to hřiště – po dvou trénincích s týmem přišel, po té sodě, co jsem si dával, připravený lépe než zbytek spoluhráčů, kteří trénovali normálně a bez úrazu. Vděčím jim ale, že mne vzali mezi sebe a já se mohl vrátit k tomu, co jsem vždy miloval a v čem viděl svoji budoucnost, jako profesionálního házenkáře. Dva roky na to už jsem byl zase v první lize, ale prostě ta moje ambice byla vyšší a tam zdravotní parametry chyběly, takže jsem se rozhodl to „šudlat“ v krajském přeboru a spíše se věnovat trénování dětí. Rodina – tam je to zásah vždy. Ta moje první se rozpadla, ale spíše ze vztahových důvodů.

Vy jste mi napsal při naší komunikaci krásnou větu: „Když to po nich chci, tak jim musím jít příkladem“ a na základě toho jste si udělal vysokou školu. Je více věcí ve kterých jdete příkladem?

No, ty školy byly vlastně dvě. Ve 37 letech FTVS UK v Praze – trenéřinu – sny se mají plnit – a toto byl můj sen a životní plán: hrát ligu – nároďák – cizina – vystudovat trenéřinu. Ten úraz to tak nějak zašmodrchal. A v 52 letech MBA na Central European Management Institutu, obor Marketing a management obchodu. Cíl – posunout Tango i Daruj hračku dál a blíže k lidem a ty pak blíže k umění být člověk člověku člověkem, to byla i má diplomka. Jak jste mne citovala, tak to je, jestli chci, aby ti moji kluci a holky na vozíku na sobě makali, posunuli se jako lidé a posunuli i Tango a Daruj hračku, no tak by prostě měl jít člověk příkladem, ale neptejte se, kolikrát jsem si, o půl čtvrté ráno, nadával, jestli jsem to náhodou s tím příkladem tentokrát „lehce nepřehnal“

Na druhé části otázky vidím, že si s tou sodou mi nedáte pokoj, s takovými otázkami. Myslím si, že mám více vlastností, v nichž bych příkladem určitě být neměl. V mnoha rovinách. Ale jednu nebo dvě bych si, neskromně a s divným pocitem, napsat dovolil. A tím je pracovitost v kombinaci s cílevědomostí, odvahou a snílkovstvím. Jedním dechem dodávám, že to je zároveň i nehodné následování a negativní.

Chápu, že toto všechno změní náhled na život a přinutí člověka přerovnat si priority. Manažeři na vozíku jsou takové Vaše dítě. Podle čeho jste si vybíral právě tyto lidi?

Víte, říká se, že si člověk zvykne i na šibenici – a ano je to pravda. Jen neví, co na ní bude dělat..tedy mimo visu.. A stejné to je s vozíkem, postelí..Zvyknete si, přijmete, naučíte se různé fyzické věci – ale na co si nejde zvyknout je prázdnota a co hlavně, to je, že chybí odpověď na otázku, jak budu žít, co budu dělat zítra, pozítří, za týden, měsíc, rok..jak budu žít. A to mne osobně oslovilo nejvíce, tento pocit prázdnoty a beznaděj před sebou.

Odtud je velmi blízko k sezení u TV – co jiného...k alkoholu a rezignaci..na všechno..na snahy....na péči o sebe..

Já začal trénovat děti. a protože v sobě člověk v sobě tu ambici stále má, je-li jsme po 2 letech, za ČR, na neoficiální MS do Švédska. Proč sebou brát na volná místa „papaláše“, kteří pro nás nikdy nic neudělali, když můžeme místa využít pro někoho, komu by to pomohlo – a navíc – já nechtěl mít v týmu jen vynikající házenkáře, já chtěl mít vynikající házenkáře a skvělé lidi, kteří si budou umět vážit toho, že jsou zdraví oni a že jsou zdraví i jejich soupeři a tak by to mělo zůstat i po zápase. Skóre je skóre, vyhrát chceme všichni, ale stále je to nic proti zdraví a životu. Přál jsem si je naučit, že tím co mají k dispozici, i když to zdánlivě není nic moc – jen hra a sport – mohou někomu pomoci, když se to správně uchopí. A tak jsme přemýšleli koho vzít s sebou, aby mu to bylo prospěšné. Zakázali jsme si uvažovat směrem „ty jsi chudáček postiženej, pojeď s námi do Švédska“. A hlavně – my nevěděli do čeho jdeme a spaní bylo v tělocvičně na podložkách a ve spacácích. Takže fyzický handicap padal. Na nevidomé kluci reagovali tím, že z toho nebudou nic mít, když nevidí..a vzešli z toho tedy sluchově postižení. Jenže věrni tomu, že to má být pomoc a ne „chudáčku pojeď“, jsme v říjnu oslovili Školu pro neslyšící v Praze Radlicích a stanovili pravidla, že na přelomu příštího června a července s námi pojede na naše náklady 10 neslyšících dětí, které za tu dobu prokážou největší pokrok v mluvení – tedy v tom hlavním pro neslyšícího člověka, aby mohl komunikovat ve společnosti. mají to obrovsky těžké – neslyší – a mluvení je napodobování toho, co slyším.. nešlo o to, kdo jak bude na konci mluvit – ale kdo se jak zlepší. Zlepšili se všichni. Naštěstí výběr nebyl na nás.

Jel s námi neslyšící pán, jako jejich doprovod a tlumočník do znakové řeči. Ve Švédsku jsem zajistil šéfa Švédské unie neslyšících..takže on znakovou řečí mluvil s naším neslyšícím..a ten nám to říkal. MJ. jsme v Göteborgu viděli jezdit autobus MHD řízený neslyšícím řidičem – a ten náš neslyšící pán mi tehdy řekl zásadní větu pro budoucnost:“ Pavle, být mi míň, tak se domů nevrátím, tam dostanu 10 korun příplatek za to, že jsem hluchej, kdežto tady bych si mohl pětikorunu vydělat jako člověk“. A bylo to!

Protože se hodí, aby měl trenér k ruce nějakého člověka k týmu – tak proč to řešit obvyklým způsobem nějakým tatínkem nebo maminkou některého z hráčů, využil jsem inspiraci ze Švédska, když by to mohlo znamenat pomoc a vytažení do života nějakého člověka s postižením. Zavolal jsem v Havlíčkově Brodě na neurologii, vysvětlil situaci, dostal tip na Petra – po tom, co mu nedala přednost tatrovka vyjíždějící ze stavby – a on jel na motorce, měl sešroubované 3 obratle v hrudní páteři a byl na vozíku. Nakráčel jsem za ním, našel ho nepříliš upraveného v nepříliš větrané místnosti a dost v letargii..řekl jsem, že trénuji 20 desetiletých kluků házenkářů a že on mi bude dělat manažera. „Co to je?“, ptá se. „Nevím, ale to vymyslíme, ozvu se,“ – rok 1993. Dojel jsem do Prahy do britské firmy, která k nám tehdy dovážela výpočetní techniku a oznámil, že se od nich nehnu, nedostanu-li 1 PC sestavu pro kluka na vozíku, kterého chci nakopnout do života – a že i díky němu budu mít tak dobrý tým, že jim to vrátíme v reklamě.. Po 6 hodinách vidím anglického ředitele s českou šéfkou marketingu, jak tlačí vozík – a na něm 3 komplet Pc sestavy – prý pro další, které určitě budeme mít.

Petr: za 3 měsíce z něj byl úplně nový člověk ! Upravený, vtipný, komunikativní, já jako trenér měl vše zařízeno na vysoké úrovni – to se bavíme o mladších žácích a já měl servis, jaký neměli dospělé týmy i v druhé nejvyšší soutěži - 3/4 roku na to jsme byli mistry ČR – a firmě se to v reklamě vrátilo – a ještě nás několik let podporovali.

Když jsem ten zázrak viděl, rozjel jsem se do Českého rozhlasu Hradec králové a tam nahlásil:“mám důležité sdělení národu, musím do vysílání.“ tak, jak to čtete – a samozřejmě jsem vysvětlil o co jde. opět štěstí – v hodinovém povídání by ve studiu pan Renčín, který už tehdy chtěl v Hradci Králové zařídit bezbariérovou dodávku, mikrobus, která by jezdila Hradcem dokolečka a umožnila lidem na vozíku a starším dostat se do města. Takže se to hodilo. Zhaslo světlo – strčili mne do studia – měl jsem 1,5 minuty na vysvětlení moderátorovi – a šli jsme do toho.

Po návratu domů jsem našel manželku sedící na zemi, opřenou o zeď, na čele mokrý hadr, vlevo telefon, vpravo štos popsaných papírů a věta: „Ty jsi holt vůl, vid..příště jim ještě naživo řekni, kde bydlíme..“ . Mo – řekl jsem telefon domů. A výsledek – co papír, to příběh a touha změnit život, začít žít. Všechny jsem je obvolal a výsledek: Pavel Klempíř + 22 dvanáctiletých házenkářů „loupežníků“ a 8 vozíčkářů po celé republice.

Tak jsem šel, tehdy jako výpravčí vlaků – a založil jsem firmu. Na sebe, na své jméno a za své peníze. Ať je prostě zastřeším. Již tehdy vznikaly nejrůznější nadace a fondy a již tehdy si získávaly nevalnou pověst. Chtěl jsem nést odpovědnost sám a nechtěl jsem se za cokoliv schovávat. A vymyslel projekty. Především jsem ale chtěl, abychom pracovali – a ukázali, že umíme pracovat, že nejdůležitější je šance – a inspirovali námi.

Je fakt, že při zakládání firmy mne nesmírně, podpásově a doslova drze zaskočily paní právnička a notářka neuvěřitelnou otázkou: „A jak se ta firma bude jmenovat?“. Zákeřnost ! Koho by to napadlo, že když jde člověk zakládat firmu, měl by mít rozmyšlený i název – padlo mi oko na vozík vedle sedícího kolegy, na kterém měl na zadním kole ten ozdobný disk s nápisem Tango – tedy tehdejší značkou invalidních vozíků.

Je fakt, že dámám vytrvale vysvětlujeme, že se nejmenujeme podle tance...a pánům pak, že ani s oněmi „kouzelnými třemi šňůrkami“ nemáme nic společného. 

Pokračování si můžete přečíst zde: Rozhovor s Pavlem Klempířem - Když Manažeři na vozíku dělají Ježíška II.