Je tomu prakticky přesně rok, kdy mě přes Facebook kontaktoval Pavel Klempíř s prosbou o pomoc při propagaci jeho projektu Daruj Hračku. Doporučení dostal od holek z Andělů bez křídel, se kterými spolupracuji již nějaký ten pátek, tak nebylo co řešit. Slovo dalo slovo a my měli plán. Součástí tohoto plánu byl i rozhovor, při jehož chystání mi padla brada k zemi. Po zjištění, co vše má Pavel a jeho tým, za sebou, jsem ten rozhovor chtěla ještě víc. První část rozhovoru jste si mohli již přečíst v článku Rozhovor s Pavlem Klempířem - Když Manažeři na vozíku dělají Ježíška. Dnes Vám přinášíme pokračování.

Vy jste mi napsal při naší komunikaci krásnou větu: „Když to po nich chci, tak jim musím jít příkladem“ a na základě toho jste si udělal vysokou školu. Je více věcí ve kterých jdete příkladem?

No, ty školy byly vlastně dvě. Ve 37 letech FTVS UK v Praze – trenéřinu – sny se mají plnit – a toto byl můj sen a životní plán: hrát ligu – nároďák – cizina – vystudovat trenéřinu. Ten úraz to tak nějak zašmodrchal. A v 52 letech MBA na Central European Management Institutu, obor Marketing a management obchodu. Cíl – posunout Tango i Daruj hračku dál a blíže k lidem a ty pak blíže k umění být člověk člověku člověkem, to byla i má diplomka. Jak jste mne citovala, tak to je, jestli chci, aby ti moji kluci a holky na vozíku na sobě makali, posunuli se jako lidé a posunuli i Tango a Daruj hračku, no tak by prostě měl jít člověk příkladem, ale neptejte se, kolikrát jsem si, o půl čtvrté ráno, nadával, jestli jsem to náhodou s tím příkladem tentokrát „lehce nepřehnal“

Na druhé části otázky vidím, že si stou sodou mi nedáte pokoj, s takovými otázkami. Myslím si, že mám více vlastností, v nichž bych příkladem určitě být neměl. V mnoha rovinách. Ale jednu nebo dvě bych si, neskromně a s divným pocitem, napsat dovolil. A tím je pracovitost v kombinaci s cílevědomostí, odvahou a snílkovstvím. Jedním dechem dodávám, že to je zároveň i nehodné následování a negativní.

Děláte projekt Daruj hračku, kde zajišťujete, aby se dětem z dětských domovů plnila přání. Je to obrovský projekt s obrovskými očekáváními. Viděla jsem fotografie z akcí Daruj hračku a ty hromady dárků pro děti. Musí být náročné vše roztřídit, zabalit a dopravit na místo k dětem. Co vše taková akce zahrnuje organizačně?

Áááá..nahrávka na vydání knihy !

Popořadě a systematicky. Oficiální název zní „Daruj hračku ve prospěch dětí a lidí s různými handicapy“. Tedy i dospělí lidé a z míst, kde žijí. Příklad – kluk se znevýhodněním žije v dětském domově – úderem 18 let jej musí opustit – a kam jde? Do nějakého zařízení pro osoby se zdravotním postižením (dříve „ústavy sociální péče“, dnes různé DOZP-domovy pro osoby se zdravotním postižením, DSS – domovy sociálních služeb, DNZ / DBZ atd..tedy domovy bez zámku, domovy na zámku, domovy bez bariér atd..). Co se v jeho životě změnilo? Uzdravil se? Ne. Má mu kdo dát Ježíška? Ne, jako předtím. Přestal se na něj těšit a doufat, že nějakého dostane? Ne jako předtím. Takže jen věk a místo pobytu. A i o tom je Daruj hračku. Prostě o člověku, o podstatě a nikoliv jen bezmyšlenkovitě – „jééé dětem takovým a takovým..“, jako mnoho podobných projektů, které obvykle navíc ve většině případů a ve jménu marketingu „ať se vše splní, jsme dobří“ omezují domovy výší hodnoty přání – třeba 300-800 korun a jednak jsou vlastně námi inspirovány, což je super, protože my jsme byli v ČR opravdu první. A je bezva, že tu inspiraci neseme, nemáme s tím problém a nežárlíme – jen v některých případech nám celkem vadí ta nepokora, jak se 18 letí mladíci například prezentují, jak je jejich projekt a myšlenka původní a jak je to napadlo, přičemž v době, kdy jsme začínali ještě nebyli na světě a s úplně stejným projektem, principem, aplikací přišli náhodou v době naší zvýšené medializace na FB. To jediné nás spíše mrzí ta jemná neslušnost cachtání se cizím peřím, ale v podstatě máme nesobecky radost, protože jsou jen dalším výsledkem naší inspirace a o to nám jde především, protože v konečném důsledku to přinese více pomoci, takže vymezování se, žárlivost a ega necháváme jiným a na duchu méně bystřejším.

Historicky jsme na téměř 90 tisících splněných přání téměř 45 tisícům dětí a lidí ze 145 míst celé ČR. Ročně o hmotnosti 5-7 tun a hodnotě 6-8,5 milionu korun. Jen poslední 3 ročníky v součtu za 22 milionů korun – to není špatné na jednoho chodícího a partu vozíčkářů, co se neschovávají za nadace a fondy a dělají jen to co si myslí, že by se dělat mělo.

Třídění: víte, když si přeji žehličku, mám důvod si přát žehličku a nechci reklamní hrníček. Potřebuji nebo chci žehličku. Stále je dost lidí, kteří splní svoji morální povinnost – tedy darují – ovšem místo žehličky pošlou v krabici od žehličky reklamní hrníček, který jim ve firmě zbyl po reklamní akci. Takže splní morální očekávání – darovat. Ovšem nesplní etické očekávání . Tedy k dobru vedoucí a dle zlaté zásady etiky: „nečiň jinému to, co sám nechceš, aby činil on tobě“. Převedeno na Daruj hračku v jednoduchých otázkách a odpovědích: chtěl bych já tohle dostat pod stromeček, když bych si přál něco jiného? Nebo - dal nebo udělal bych tohle svým vlastním dětem nebo blízkým? Je-li odpověď ANO – myslím bezvýhradně, je to ok. naopak OK není, je-li odpověď NE a nepomůže ani to, je-li odpověď NE s doplňujícím ospravedlněním si ve formě slůvka „ale“. Například: NE, nedal bych to nebo neudělal bych to svým dětem, ALE oni přece nejsou z děcáku nebo postižení, tak jim to musí stačit“. Hrůza, že. Tak proto se každé splněné přání otevře a kontroluje s tím, co si dotyčný přeje, jestli to sedí. Pokud ano = je splněno přesně. Pokud ne, uvolňujeme přání znovu k rezervaci, aby měl jeho autor šanci na splnění tak, jak si přeje.

Je to šílená a náročná práce, kterou děláme v prostorách centrály GLS Česká republika, našeho generálního přepravního partnera, kde nám stovky studentů dělají doslova ruce a nohy, protože tohle zkrátka ti naši kluci a holky na vozíku nezvládnou.

Na rozdíl od ostatních projektů, které nás následují, si tímto tak trochu „komplikujeme život“, ale představte si, že ty děti a lidé mají dnes přístup k internetu a vidí, že je ta žehlička splněná – těší se – a pod stromkem vyndá z krabice od žehličky ty reklamní hrnky nebo ponožky... Dovedete si představit ten šrám na duši? Tohle my nedopustíme.

Když jsme před 21 lety začínali, denně jsme nechávali vyvážet 16-18 sídlištních kontejnerů doslova hnoje – ošacení použité a roztrhané, zaprané, obnošené...panenky bez očiček, autíčka bez koleček, medvídka bez pacičky, dřevěné běžky co pamatovali Hanče s Vrbatou atd atd. a vše doplněné srdceryvnými dopisy : „děkujeme za krásnou akci, posíláme co jsme našli na půdě, není to nejnovější, ale ono to těm chudákům bude stačit a ještě poslouží.“ Kdo chce pod stromkem špinavou panenku bez očička? Nikdo. Kdo by to dal doma své dceři, vnučce – NIKDO. A o tom to je.

Trpělivě a někdy tvrdě – ale důsledně - pracujeme těch 21 let s veřejností a máme tvrdě nastavená pravidla, která se snažíme důsledně dodržovat a vyžadovat.

Výsledek: před 21 lety = 85% věcí na vyhození. Nyní: 0,72 % věcí na vyhození a 1,83 % přání splněných jinak, než si dítě – člověk přeje. a to je pecka!

Vývoj přání – no samozřejmě – ilustruji na hudbě. Zpočátku byly hite walkmany na kazety..pak discmany...pak dicmany na mp3....pak mp3...pak mp4...a mp“cokoliv“. Jak jde doba, tak se posunují přání – vidíme to na dětech doma a není rozdíl mezi nimi a těmi z domovů. Vždy chodí do společných škol, sedí spolu a tak je jen logické, že mají i stejné „nároky“ na Ježíška Kdo je doma – má mobil od první třídy – kvůli bezpečnost. A kdo je v domově u toho mnozí pohoršují, že je neskromný a ve svých 15 letech chce, ve 21. století, svůj první mobil? Co si to dovoluje, ať si uvědomí, kde žije, že je z děcáku – trochu skromnosti by to chtělo!“ To byla prosím reálná citace.

Setkal jste se s negativními reakcemi na vaše projekty a na to co děláte?

No samozřejmě ! Hned v několika rovinách. V osobní - zde platí pravidlo, že jakmile člověk začne dělat cokoliv navíc a nedej bůh aby se mu dařilo, je to jako by si na sebe na záda namaloval terč, do kterého mají v tu chvíli právo, nevím ve jménu jaké autority, se všichni trefovat. Tedy všichni – obvykle to jsou „netáhla“, která nikdy nic neudělala a trpí vlastní frustrací, že by mohl někdo „vypadat lépe“, než oni. Pro srovnání úrovně jsou pak dvě cesty. První je srovnat vlastní úroveň směrem nahoru, což znamená máknout a dotáhnout se „nahoru“ – to ovšem páchne prací a námahou. a to jak víme, bolí. Druhá je pak srovnat úroveň „dolů“, takže dotyčného nebo dotyčné nebo akci, projekt – shodit, dehonestovat atd. – to známe všichni. Je to bez práce a efekt je stejný. Teď si vzpomínám na takovou drobnost – v 15,40 jsme v Národním divadle v Praze přebírali Cenu-Ď udělovanou Celorepublikovým Kolegiem pro udílení Ceny-Ď dobrodincům, mecenášům a morálním vzorům ČR, po 19. hodině se rozhovor s námi a reportáž o tom objevily v hlavní zpravodajské relaci, ve 20 hodin jsme přijeli domů a druhý den ráno jsme měli prořezané gumy u auta, kterým vozíme vozíčkáře, se vzkazem za stěračem, ať si jdeme zase machrovat do televize...

Pak je tu rovina projektu a „spravedlivých rozhořčených“, co že si to ty děti a lidi dovolují pod stromeček přát, ať si uvědomí, kde žijí a že by jim trocha skromnosti jen prospěla.

A je tu i rovina manažerská, kdy na jedné straně někoho žádáme o partnerství a snese se nám na hlavu tolik urážek, nadávek a opět „spravedlivého“ rozhořčení a doporučení, ať neotravujeme a obrátíme se na toho nebo onoho ministra atd., že jim také nikdo nepomůže – a je to vždy a bez ohledu na politickou situaci kdo kde jakým ministrem je – to je úplně jedno. A na druhé straně pak manažerská rovina, kdy nám je doporučováno tisíc věcí, které jsou sice výborné pro marketing, ale úplně ignorují podstatu, cíl a smysl projektu a především lidi, na něž je zaměřen – a ve chvíli, kdy na to upozorníme, jsme terčem negací.

A vlastně je tu ještě jedna rovina – a to jsou všeználci. Desítky telefonů a mailů se zaručenými, nikoliv podněty, ale absolutně razantními požadavky, „co musíme“. V 99,99 % šílené a nerealizovatelné úlety bez absolutní znalosti – ale i jen snahy o pochopení projektu a jeho nejen filozofie, ale i organizace. Všichni tito mají jeden společný rys: naprosto je nezajímá jakákoliv věcná argumentace a diskuze, ale jen sebeprezentace, potřeba prosazení svého a znovu, nechápeme ve jménu jaké autority si ti lidé přivlastňují právo na nás útočit a dokonce vydírat, že jestli něco neuděláme jak chtějí, budou to medializovat, jaké že jsme to „skety“. Přitom my ctíme zásadu, že „hloupý kdo neví, hloupější, kdo se nezeptá“ – a tak se opravdu každému věnujeme, protože si to zaslouží, když už si dal tu práci nám zavolat nebo napsat a nikdy nevíme, jestli to náhodou není dobrý nápad, který nás třeba již nenapadne tím, jak nemáme odstup. Ale jak říkám – obvykle je to jinak a přejde to až v agresi. „Čert“ ví proč. Zase mne napadá příklad: starší pán,. podle vlastních slov a důrazu na ně, praktikující věřící, mne doslova bombardoval maily a telefony. Citace: „Okamžitě tu komerční šaškárnu zastavte! Dehonestujete Vánoce a jejich podstatu! Trvám na tom, ať se všechny dárky prodají a místo nich ať se nakoupí Bible a růžence a dají se jim pod stromečky, ať si každý z těch dětí tu Bibli přečte aby vědělo, jak se má chovat a nemuselo být zavřené v děcáku.“. Skutečně.

Jak jste z toho vybruslil?

My víme, že odpor je v těchto případech marný. Ti lidé Vám nevolají proto, aby konstruktivně něco zlepšili. Ti volají proto, aby prosadili svou. Tak jsem pánovi vyšel vstříc a požádal ho, s tím, že je to skvělý nápad, o kterém si nejsme jistí, jestli bychom mu ho nepokazili, zda-li by nám mohl pomoci,, že my na to nyní nemáme ani časový ani faktický prostor, on nadšeně souhlasil a já jej informoval, že jsem za tu dobu, co spolu komunikujeme objednal 2,5 tuny Biblí (jedna váží cca 1kg krát 2,5 tisíce dětí..)., které mu přivezou domů – aby nám pomohl s jejich kontrolou, balením a distribucí. Už se nám nikdy neozval.

Všechny tyto negativní reakce mají některé věci společné. Tou první je náš respekt k tomu, že každý má na tuto reakci právo – a tedy má i právo se našeho projektu neúčastnit a vybrat si v pohodě jiný, který je jeho srdci bližší. Pak je tu naše právo se dostupnými prostředky bránit. A ta poslední věc je, že většina autorů (té menšině se tímto omlouvám) a nositelů těchto reakcí hledá kontakt, mnohdy to jsou lidé, kteří se cítí třeba sami a toto je nešťastný způsob, jakým to dají najevo a ti ostatní v podstatě sami potřebují pomoci, aniž bych chtěl kohokoliv urazit.