Před nedávnem jsme vám představovali knihu Renaty Petříčkové Po hlavě až nadoraz. Kniha byla o životě Honzy Tománka, mladého muže na vozíku, který se rozhodl prát s osudem a zvítězit. Honza byl tak laskav, že nám poskytl rozhovor. 

Dobrý den, Honzo. Děkuji, že jste si našel čas k tomuto rozhovoru. Když jsem prvně viděla gratulaci Renaty Petříčkové namířenou Vašim směrem na Facebooku, nedalo mi to a zabrousila jsem na Váš web. Znám dost postižených lidí, ale přece jen jsou to především děti nebo lidé s postižením mentálním, kteří mohou po fyzické stránce fungovat normálně. Vy jste měl jako mladý kluk nehodu a jste kvůli ní paraplegik. Renata psala v anotaci, že stačí vteřina... Můžete nám říct jen ve zkratce, co se tehdy stalo? 

Řekl bych, že jsem byl ve špatný okamžik na špatném místě. Když jsme se vraceli s kamarádem z fotbalového tréninku, tak nás srazilo předjíždějící auto. Vteřina vám obrátí život vzhůru nohama, kamarád na místě zraněním podlehl. Já jsem měl obrovské štěstí a přežil jsem.

Jak jste se Vy sám vyrovnával s tím, že již nikdy nebudete chodit? Jak Vám to vůbec oznámili? 

V mém případě nebyla diagnóza zcela zřetelná od počátku. Nikdo z lékařů se mnou a ani s rodiči nejednal na rovinu. Mnozí vás drželi v naději, že vlastně o nic nejde, že to rozchodíte. Někdo nebyl tak optimistický, ale skutečnou pravdu o rozvinutém otoku míchy, spinálním šoku a dalších přidružených komplikacích jsme se dozvěděli až s odstupem několika měsíců. V současné době existují spinální jednotky, které se starají o pacienty s poraněnou míchou. I když to zní tvrdě, tak zpravidla pacienty seznamují s horší variantou, že zůstanou na vozíku. Myslím si, že to nikdo nechce slyšet, ale je lepší to vyslovit co nejdříve, než žít ve falešné naději a nejistotě. Kvůli nulové informovanosti jsem žil téměř dva roky v naději, že bude vše v pořádku a v podstatě až vlastní racionální úvahou jsem vydedukoval, že asi ne.

Jakékoli postižení je těžké, ale přece jen pokud je vrozené tak rodina i dítě žije s tím, že to tak je. Samozřejmě je to těžké, ale nikdy jiná varianta nebyla a nezažili jaké to je jinak. Vy i Vaše rodina Vás viděla vyrůstat, normálně chodit i dělat všechny klukovské věci. Jak se s tím vším vyrovnávala Vaše rodina a okolí? 

První momenty určitě pro rodinu nebyly jednoduché, což bylo opět spojeno s nulovou informovaností o mém skutečném zdravotním stavu a trvalých následcích. Jakmile jsme pochopili, že nejde jen o přechodný stav, tak si troufnu tvrdit, že adaptace na nový styl života proběhla relativně velmi rychle a nemyslím si, že se mi v mém životě něco zásadního změnilo. 

Víme o Vás, z anotace knihy Po hlavě až nadoraz, že jste houževnatý muž, který se nevzdává a pere se se životem. Ale přece jen je to tlak na psychiku. Neměl jste někdy pocit, že to nezvládnete? Že už to nejde dál?

Samotný úraz byl velkým náporem na psychiku, následný vývoj zdravotního stavu také nebyl optimální, ale v současné době skutečně nemám pocit, že se peru se životem. Zdravotním omezením jsem se přizpůsobil, aniž bych musel změnit svůj životní styl, který byl vždy provázaný se sportem. Pro někoho to bude znít možná neuvěřitelně, ale se svým handicapem nemám problém a nemám důvod myslet si, že něco nezvládnu.

Jak to brali Vaši spolužáci? Přece jen léčba a rehabilitace zaberou měsíce. Zapadl jste potom zpět mezi ně? Brali Vás stejně jako před tím?

Nezaznamenal jsem rozdíl. Není důležité, že nechodíte, nebo nemáte nohu, ale jaká jste osobnost. Setkal jsem se s několika lidmi, kteří nevěděli jakým způsobem se ke mně chovat, ale brzo pochopili, že nemá smysl ke mně přistupovat jinak. Léčení a následná rehabilitace trvaly téměř dva roky a do běžného školního kolektivu jsem se nevrátil. Vzhledem ke svému handicapu jsem měl individuální studijní plán a do školy docházel minimálně. 

Spousta lidí si myslí, že vozíkem končí život, ale není tomu tak. Vy jste toho zářným příkladem. Kdy jste se rozhodl pro sport a proč zrovna „cyklistika“?

Sport a cyklistika zvlášť mě provází celým životem a pamatuji si, že ještě v nemocnici jsem chtěl do bazénu. Několik měsíců po úraze jsem začal plavat, následně posilovat, ale pořád to nebylo ono. Chyběla mi volnost a dynamický pohyb v přírodě, který jsem znal z horského kola. Když jsem se dozvěděl o handbiku a vyzkoušel ho, bylo jasno. Za podpory rodičů jsme handbike pořídili a začal jsem se věnovat cyklistice.

Jaké byly začátky? Byl někdo, kdo Vás trénoval, kdo Vám řekl co a jak, nebo jste zkoušel sám?

Když mi konečně přišel objednaný handbike, tak jsem prostě začal jezdit. Nejdřív jen tak, pro radost, abych měl možnost sportem ventilovat stres, na což jsem byl vždy zvyklý. Později jsem si vyzkoušel závodní prostředí, začal mít závodní ambice a o mnoho později jsem začal spolupracovat s vlastním trenérem. Dnes jsem vrcholovým sportovcem a pochopitelně spolupracuji nejen s trenérem, ale i kondičním a výživovým specialistou nebo mentálním koučem.

Předpokládám, že kolo, na kterém jezdíte, je upraveno pro paraplegiky. Určitě nebude nejlevnější. Kde berete finanční prostředky, abyste se mohl sportu věnovat na takové úrovni, na jaké jste dnes?

První handbike a začátky mého sportování jsme hradili z rodinného rozpočtu. V současné době provozuji vrcholový sport, který již není možné řešit pouze vlastními financemi. Nezbývá mi jiná možnost než se naučit pohybovat ve světě sportovního marketingu a sport financovat prostřednictvím sponzoringu.

Spolupracuji s chráněnou cukrárnou, kde mají mentálně postižené klienty a závodně plavou. Sehnat sponzory dá docela práci. Jak je to se sponzorstvím u Vás?

Ve sportovním marketingu se pohybuji už delší dobu a sponzorství v ČR je kapitolou samo pro sebe. Mnohdy se nehodnotí smysluplnost daného projektu a potenciální přínos pro společnost, ale rozhodují kontakty a známosti. Pokud Vaši otázku vztáhnu ke sportu handicapovaných, který není v popředí zájmu médií a společnosti, tak se potýkáme opět s neinformovaností. Česká společnost si postupně zvykla na skutečnost, že jsou i lidé s handicapem a snaží se je začlenit do běžného života. Mnoho lidí už i chápe, že existuje nějaký para-sport, ale ještě mnoho lidí není schopno přijmout, že existuje i vrcholový para-sport, který na handicapované sportovce klade stejně velké nároky, jako vrcholový sport zdravých. Svou činností se snažím přispět k lepší informovanosti veřejnosti a mým cílem je se za podpory sponzorů plně zprofesionalizovat. 

To, co se stalo Vám, se bohužel stává i dalším mladým klukům a mužům. Obrací se na Vás někteří z nich? Myslím, že pro ně musíte být dobrou motivací a dobrým hnacím motorem. 

Poměrně často se setkávám s dotazy týkajících se sportu a cyklistiky. Někdo je po úrazu krátkou dobu, někdo několik let. V obou případech jsem rád za projevenou důvěru a snažím se poradit nebo poskytnout informaci. Pokud moje sportovní činnost, nebo cesta zpět ke sportu někoho motivuje, tak mě to samozřejmě velmi těší a svým způsobem mi to pomáhá i ve vlastní činnosti.

Poslední dotaz. Co byste vzkázal lidem v podobné situaci, ve které jste se ocitl Vy před lety?

Je to tvrdé, ale hlavu vzhůru! Jakýkoli handicap je jen tak velký, jak velkým ho cítíme! 

Honzu Tománka můžete sledovat na jeho internetových stránkách http://honzatomanek.com. 

Zdroj fotografií: http://honzatomanek.com, http://www.facebook.com/honza.tomanek.338