Ráda bych se s Vámi podělila o svůj poměrně čerstvý a nejkrásnější zážitek, kterým bylo narození naší milované holčičky Kačenky.

V těhotenství jsem si užila své. Nejprve mě začala zlobit štítná žláza - byla jsem ve stresu že se miminko neudrží a přijdu o něj. Potom jsme dostali prakticky ze dne na den výpověď z bytu a nastalo velké stěhování k mým rodičům - opět jsem byla ve stresu a navíc jsem se zapojovala do stěhování. No a jak se tak říká do třetice všeho zlého mě zasáhla velká ztráta milované osoby v rodině. Asi Vám nemusím líčit, jak jsem se cítila. Snažila jsem se problémy a starosti si nepřipouštět, ale nešlo to. Blížilo se datum porodu a já už se sotva valila. Podařilo se mi nabrat asi 25 kilo a přišla jsem si jako vzducholoď. Bolela mě ukrutně záda a hůře se mi dýchalo, ale nepřipouštěla jsem si to, jen jsem se už strašně moc těšila, až budou všechny strasti a bolesti za mnou a já budu držet v náručí svojí holčičku. Byla jsem prvorodička, takže pro mě bylo všechno nové a v podstatě jsem nevěděla, do čeho jdu. Zařekla jsem se, že už nebudu hledat žádné informace na internetu a v diskuzích. Vždy jsem se "zasekla" na samých katastrofických scénářích, našla si samé příšerné zkušenosti z porodnice a měla jsem pocit, že já i miminko máme snad všechny známé i neznámé choroby, vyjma problémů s prostatou. Přiznávám se, občas mi to nedalo a sem tam jsem někam mrkla, ale opravdu jsem se snažila nevyhledávat žádné katastrofické informace. Měla jsem necelý týden před porodem a už jsem počítala dny. Jenže chyba lávky, měla jsem spíš počítat hodiny Kačenka se rozhodla, že se na svět podívá dříve. Nejdříve jsem myslela, že mám klasické poslíčky, které mě pronásledovaly poslední měsíc dost často. Sprcha ale nepomohla a navíc mi praskla voda. Bylo jasno. Popadli jsme věci a jeli jsme s manželem do porodnice. Cítila jsem takovou zvláštní směs pocitů - strach, nejistotu, ale zároveň i obrovskou nedočkavost a štěstí. Po přijímacích procedurách jsem skončila na "hekárně", kde mě manžel držel za ruku. Znepokojovalo mě ostré bodání v břiše a časté návštěvy a prohlídky lékařů a sestřiček... Po nějaké době zazněl ortel císařský řez (Kačenka slábla a navíc bylo podezření že má omotanou šňůru kolem krku). V tu chvíli by se ve mě paradoxně krve nedořezal. Byla jsem připravená na porodní bolesti, kontrakce, tlačení... ale na operaci ne! Na těle jsem nikdy neměla jediný steh, nikdy jsem nepodstoupila jedinou operaci, ani mi netrhali zub. Byl to pro mě velký šok, ale věděla jsem, že to musí být... kvůli Kačence. Kačenka byla v nebezpečí a já musela zatnout zuby, překonat svůj šílený strach a vydržet to. V zájmu psychiky jsem pomalu přestávala vnímat, co se děje. Manžel musel pryč, sestřičky na mě mluvily a já přestávala cítit spodní část těla. Pamatuju si, že mi tekly slzy a nějaká sestřička mi říkala, že to bude dobré, že se nemám bát. Nic bolestivého jsem už necítila, jen takový obrovský tlak na břicho a potom jakoby mi někdo vyndával orgány z těla. Dívala jsem se nad sebe na strop a modlila se, aby vše dobře dopadlo. A najednou jsem maličko sklonila hlavu a viděla jsem, jak doktor drží ten maličký pomačkaný uzlíček. Vyděsilo mě, že nekřičí, ale ona byla jen tak hodňoučká - máchala kolem sebe trhanými pohyby ručičkama a já byla štěstím bez sebe, že je živá a snad v pořádku. Teď už jí držela sestra a zabalila jí do zavinovačky. a otírala jí a masírovala. Hned mi jí přinesla, abych si tu mojí princezničku mohla alespoň chvilinku pochovat. Dívala jsem se do té její maličké tvářičky a nemohla uvěřit tomu, že je to vlastně kousek mě. Moje miminko, můj život. Opět mi začaly proudem téct slzy, ale tentokrát to byly slzy úlevy a obrovského dojetí.Už jsem jí nikdy nechtěla spustit z očí a o to více jsem plakala, když jí sestřička po chvíli odnesla. Musela jsem ale ještě přečkat šití, malá musela absolvovat očistu a povinná vyšetření a já se musela dát brzy dohromady, abychom mohly být už pořád spolu. A teď tady to moje sluníčko leží za mnou v postýlce a řekla bych, že bude vstávat a půjde se papat, tak se s Vámi rozloučím a půjdu nejen krmit, ale i se pořádně pomazlit