Nedávno jsem se pročítala svými starými články a diskuzemi pod nimi. Napadlo mne, co všechno jsem vlastně za uplynulý půlrok prožila.

Zážitek první: Porod. Přišel předčasně ne však zcela nečekaně. Bohužel jsem od 29. týdne těhotenství byla na neschopence kvůli hrozícímu předčasnému porodu. Od 31. do 35. týdne jsem dokonce ležela v nemocnici na udržovacích lécích. Proto porod na začátku 38. týdne nebyl úplným překvapením. A upřímně řečeno – nebyla to zase takový hrůza. Samozřejmě, já měla štěstí na prý rychlý porod (i když pod pojmem „rychlý“ si představuji něco jiného než 6 hodin bolestí). Nicméně hlavní, co si z porodu vybavuji, je neuvěřitelná úleva. Protože měl Míša od onoho 29.týdne vstouplou hlavičku, pořád mě to tlačilo. Ke konci už jsem nemohla pořádně sedět, stát a kvůli zádům ani moc ležet. Takže, když byl kluk venku – úleváááá.

Zážitek druhý a stále trvající: Mateřství. Musím přiznat, že když mi moje dítko poprvé ukázali, nezaplavil mne okamžitě pocit mateřské lásky. Dívala jsem se na to stvořeníčko a nevěděla jsem, co dělat ani co říct. „Ahoj“, nic chytřejšího mne opravdu nenapadlo. Byl tady. Kousek mě. Jak se o něj zvládnu postarat? On už bude pořád náš. Už nejsme dva, ale je tu osůbka, která je na nás plně závislá. Od toho prvního okamžiku uplynulo mnoho dní. Jsou veselejší chvíle – když se směje, poprvé chytne hračku do rukou, snaží se nám něco svou zvláštní řečí povědět, nebrečí, udrží hlavičku a tak dále a tak dále.

Pak jsou ale dny, které protrpím – první nemoc a s tím spojený neklid, horečka a první odsávání ucpaného nosu. Když jsem poprvé zapínala vysavač s tím, že jdeme odsávat, cítila jsem se opravdu zvláštně – nemůžu mu ublížit? Nemůže mu to odsát více než jen soplíky J ? Vše, co se týká nosu, je navíc Míšovi krajně nepříjemné. Pouhé čištění vatovou tyčinkou je doprovázeno řevem a vzpínáním. Dokážete si tedy představit, co vyvádí, když jdu na něj s odsavačkou.

Máme za sebou ale i řadu dílčích úspěchů: čepice je teď kamarádka. Alespoň zatím. Očkování jsme doposud snášeli dobře. Kojení nám jde jedna radost a klučíka krásně prospívá. Už se zvládne překulit na bok.

A co řešíme aktuálně? Cucání palečku. Míša je bezdudlíkaté dítě. Šidítko naprosto a zásadně odmítá. Asi ve třech měsících si začal cucat pěsti. To prý je ještě v pořádku. Nyní ale pomalu a jistě přechází na ukázkové žužlání palce. Když jsem u něj, snažím se mu v tom zabránit. Někdy je to tedy boj jak s chobotnicí. Člověk by neřekl, jak dokáže být takové dítko pohotové a mrštné. Ale nic jiného nezabírá. Dudlík, kousátka, prostě nic.

Pokud máte někdo radu, která u vás fungovala, určitě ráda vyzkouším vše. Předem děkuji za příspěvky do diskuze.