Dobrý den, nebudu psát o tom, jaký byl porod, a nebudu psát ani o té bolesti, která dává nový život, a ani o porodnici a přesto budu psát o tom všem. Jen můj úhel pohledu bude dost netradiční, protože těch tradičních se Vám jistě sejde mnoho a mnoho.
Celé své těhotenství jsem byla celkem v pohodě, když tedy nepočítám ten strastiplný počátek už samotného početí. Umělé oplodnění není zase až taková legrace jak se traduje ve veselých vtipech.
Příběh, o němž chci psát, začíná však dnem 12.10. 2010
Jako těhotná jsem si pravidelně pořizovala fotodokumentaci rostoucího břicha každý měsíc. Jsem fotografický maniak, fotím pořád a přátelé se mě na návštěvě dotazují zda si nechci vyfotit i hrnek s kávou. Termín porodu jsem měla 16.10. a zatím se nic nedělo. Rozhodla jsem se tedy pořídit ještě několik posledních „bříškových“ snímků, zatímco manžel byl v práci. Jak jsem si tak nastavovala fotoaparát na stativ, přišly první porodní bolesti. Byly téměř neznatelné, ale postupem času s mým nakrucováním před foťákem narůstaly. Zavolala jsem tedy manželovi do práce se slovy ať se příliš neplaší, ale že už je to asi tady, a ať vyrazí na cestu, ale opatrně a pomalu, opravdu to není akutní...... Během deseti minut ujel vzdálenost třiceti kilometrů, zatímco já jsem byla ještě celkem v klidu vyvenčit našeho psa.
Ještě jsem se vracela domů
V porodnici mi po obhlédnutí mého stavu dali na vybranou zda chci jet domů a přijet až těsně před porodem, anebo jestli chci zůstat a dofunět a dohekat se k porodu u nich. Zvolila jsem první variantu, ačkoliv se bolesti značně stupňovaly a sestřička, která nás viděla na chodbě, jak se zavěšena do manžela svíjím, mě s veselým úsměvem ujistila, že do večera budeme zpátky v porodnici.
Ještě jsem stihla fotit mezi kontrakcemi
Cestou domů jsem zjistila, že se právě v našem městě začala na náměstí rekonstrukce budovy budoucího Obecního úřadu. Foťák jsem měla opět s sebou pro případ, kdyby si mne nechali už v porodnici, tak abychom mohli zdokumentovat naše miminko. Ráda fotím změny tváře našeho města, zavelela jsem tedy manželovi zastavit a udělala jsem si v pauze mezi kontrakcemi za velkého funění foto.
Konečně k porodu
Pak až do večera mám trochu výpadek a pamatuji si jen, jak jsem ke konci už nemohla a ačkoliv jsem měla velké bolesti, usínala jsem na minutu dvě únavou v pauzách mezi jednotlivými kontrakcemi. Manžel mi měřil jejich dobu, která se zkrátila na pět minut, a tak jsme vyrazili kolem osmé večer do porodnice. Manžel zmateně pobíhal a já si jen do tašky s věcmi, které jsem si nachystala již dávno dopředu, opět přihodila foťák a vyrazili jsme.
Fotomaniak i v porodnici :)
Ondrášek se narodil ve 21:28 a byl zdravé krásné miminko. Můj muž si nevěděl rady s naším fotoaparátem a tak jsem ho musela hned po porodu nastavit tak, aby se dalo celkem obstojně fotit bez blesku. Zatímco nám tedy Ondru vážili a počítali mu prsty na nohou a na rukou, paní doktorka mě šila a já nastavovala foťák. Na porodním sále bylo kvůli novorozencům příjemné přítmí a blesk pro oči našeho čerstvého miminka by nebyl zrovna nejlepší.
Asi si teď leckdo ťuká na čelo a myslí si o mě své, ale já už jsem prostě takový fotomaniak
Ondráškovi se kvapem blíží tři roky a věřte nebo ne, už dnes dělá své první fotografické pokusy, a to zcela dobrovolně a bez mučení. Chodíme spolu fotit ven, já se zbrusu novým foťákem a Ondra s tím starým, kterým jsme ho s tatínkem fotili v porodnici, když se poprvé podíval na ten náš barevný svět plný zázraků.......
Přeji Vám krásný den a doufám, že se Vás moje vyprávění alespoň trochu pobavilo.
Květa Novotná