Když jsem na podzim v roce 2010 zjistila, že čekáme miminko, byla jsem nejšťastnější na světě, pár měsíců před tím jsme o miminko přišli na začátku těhotenství. Hrozně jsme se na něj těšili, prošla jsem různými testy a vše bylo vždy v pořádku, celé těhotenství jsem se cítila skvěle, radovala se z prvních pohybů a všeho nového, co k tomu patří. Pomalu jsme nakupovali výbavičku a všechny drobnůstky pro naše miminko :). Když jsme se dozvěděli, že to bude chlapeček, tak partner jen zářil a už se těšil, jak s ním bude hrát fotbal.
Vše se obrátilo...
Když jsme byli na výletě za dědou v lázních, nebylo mi nejlépe, hned jsem se vydala na kontrolu k dr., byla jsem ve 30tt, hned se koukal na ultrazvuk a okamžitě mě poslal do nemocnice s tím, že se miminko nevyvíjí tak jak má a odpovídá o dva týdny míň než mu je... Při příjmu do nemocnice mě po dalších vyšetřeních poslali do jiné nemocnice s tím, že nejsou vybaveni na příchod tak malého miminka, koukala jsem na ně jak z jara a vůbec jsem ničemu nerozuměla, než jsem se rozkoukala, už jsem seděla v sanitce a jela o kousek dál... Měla jsem šílený strach co se bude dít, ale nedělo se vůbec nic, jen jsem tam ležela a hlídali mě. Žádné testy, žádná vyšetření, jen čekali co se bude dít. Po třech týdnech mi na vizitě oznámili, že mi porod vyvolají, okamžitě jsem volala příteli, ať dojede, že budeme rodit... Nevěděla jsem, co mě čeká, po příjezdu přítele se pořád nic nedělo, nikdo se už na pokoji neukázal, a když jsem se ptala sestřiček, co se bude dít, pokaždé mě odbyli nějakou výmluvou. Trvalo to celý den. O půl šesté partner odjel, aby mohl do práce, a já?? Za celý den mi nikdo nic neřekl, ani se nic nedělo. U večerní vizity přišel primář a najednou opět změna, žádný porod se nekoná, řekl, že nejsou vybaveni na miminko tak malé váhy, že mi domluvili příjem v Praze...
...pokračování v Praze
Po příjmu a nějakých vyšetřeních jsem se dozvěděla, že mě nechají týden na pozorování, dny plynuly a já se strachem jen pozorovala, co se bude dít... dne 7.7.2011 jsem šla ráno na prohlídku a vtom mi doktorka oznámila, že mi zavedla tabletku na vyvolání porodu, ale ať nemám strach, prý většinou nezabírají :D haha, než jsem došla na pokoj, měla jsem kontrakce po třech minutách. Sama v Praze, kde jsem nikoho neměla a už vůbec jsem netušila jak to bude pokračovat, zkoušela jsem vše možné na zmírnění kontrakcí. Minuty byly jak hodiny a já myslela, že umřu, bylo to neskutečný, když po dvou hodinách byly po minutě a já se neotevírala a nic se nedělo, dostala jsem injekci... kolem páté jsem se konečně dostala na porodní, ani nebudu psát, jak to tam probíhalo. Připadala jsem si tam jak kus hadru v louži krve, kde sestry na mě řvaly, ať si to po sobě uklidím, ony tam od toho přeci nejsou. Tak strašně jsem to chtěla mít za sebou.
Hodina H
Konečně jsem na sále... ale co následovalo, ani v nejhorším snu se mi zdát nemohlo. Bylo 18:32 h a já jsem maminkou bohužel ne na dlouho. Hned po narození mi malého vzali na dětské a dvě hodiny se nikdo neukázal. Ležela jsem tam ve strachu co bude. Najednou došla doktorka, že máme synka Patrika, ale... jejím slovům jsem vůbec nerozuměla. Začala tím, že ho museli dát na umělé dýchání, že sám nedýchá, měl posunutý ohryzek, tím pádem se tam nemohli dostat a málem ho ztratilp. Koukala jsem na ni jak z jara, z jejich úst se na mě sypaly tisíce lékařských pojmů, jaké různé choroby a vrozené vady mu našli... Nejenže měl porodní váhu 1340 g, ale byl živůtek bez života. Po dvanácti dnech nás opustil. Byla to největší ztráta v našem životě, se kterou se asi nikdy nevyrovnám, jediné, co mě v tu dobu drželo na nohách, byl partner a rodina... Dny plynuly jak voda, nic mě nebavilo, nastoupila jsem do práce a chtěla začít od začátku. Bohužel to šlo jen těžko, stále jsme chodili na různé testy a vyšetření. Vše bylo v pořádku a já se dozvěděla, že chyby byly v mém už bývalém doktorovi, který mi péči zanedbal...
Co na to říct, doktor je bůh a my???
Po kremaci a dalším co k tomu náleží jsem se zhroutila a partner došel s návrhem, že se odstěhujeme a začneme nanovo.
Šťastné pokračování
Po přestěhování v novém kraji a městě jsem začala opět žít, nová práce, noví přátelé... Dny plynuly a já jednoho krásného dne na testu opět objevila dvě čárky. Byl to v tu chvilku nejkrásnější pocit, který v tu chvíli vystřídal šílený strach, že se to stane znovu. Následovala kupa vyšetření krve, odběr placenty... čekání na výsledky bylo šílené, ale vše dopadlo dobře a mohli jsme se těšit na holčičku...
Dne 13.1.2013 se nám narodila holčička Sofinka plná života a já za to děkuji našemu synovi do nebíčka, který nám ji chrání a je to její velký bráška andílek strážný...
Něco zlý je pro něco dobrý, to, co jsem zažila, bych nikdy nikomu nepřála, ale od té doby vím, že doktoři nejsou žádný bohové, jsou to lidi jako my a neumí si přiznat prohru...
Toto je můj smutný příběh, ale končí šťastně. Jsem teď máma a užívám si každou vteřinu s dcerou, kterou miluji nejvíc na celém světě a každý den děkuji jejímu bráškovi do nebíčka, že nám ji poslal a chrání ji.