Poslední dobou se mi stává, že mně lidé kladou zajímavé dotazy. Nutí mě k zamyšlení nad sebou samou a nad spoustou situací, lidí v mém okolí, životem…
Otázka zněla: JAKÉ JE TO BÝT SESTROU?
Slovy teoretika aneb poučka říká:
Zdravotní sestra (často jen sestra) je zodpovědná -- společně s dalším zdravotnickým personálem - za léčebnou a rekonvalescenční péči při akutních a chronických onemocněních a úrazech lidí, za preventivní péči o zdravé a za výkony v život ohrožujících situacích, a to v široké škále zdravotnických zařízení. Sestry se mohou též účastnit lékařského a ošetřovatelského výzkumu a poskytovat celou řadu neklinických služeb souvisejících se zdravotnickou péčí. Mohou také poskytovat péči při porodech a umírání.
V médiích jsme bohužel hodně často prezentované jako milenky lékařů, občas velmi naivní a u své práce nepřemýšlející bytosti. Pro starší lidi jsme andělé :-)
A pravda jaká tedy je?
Jsme normální ženy. Mimo jiné partnerky, manželky, mámy… Potkáte nás na ulici. Nemáme na čele vytesáno, jsem zdravotní sestra. Jsme lidské bytosti pečující o další lidské bytosti.
Po přečtení těchto úvodních slov, je Vám jasné, že jsem se snažila vyhnout otázce na tělo. Nicméně mi to nedalo a přidávám svůj malý postřeh, letmou úvahu.
Mé jméno je Markéta. Jsem sestra (mám dvě další sestry), porodní asistentka, dětská sestra a anesteziologická sestra. Potkáte mě na ulici, v autobuse, ve vlaku. Mezi má oblíbená jídla patří kus pořádného masa. Tedy běžný občan české republiky. Deset let jsem se se svými kolegyněmi starala o ty nejmenší, předčasně narozené děti na novorozenecké JIPce. Jaký je život zdravotní sestřičky? Použiji dvě slova: hektický a náročný. Nicméně je to život, který jsme si zvolily. Proč? Každá z nás má své důvody. Jedna pochází z rodu, který ve zdravotnictví působí několik generací. Druhá o této profesi snila už jako malá holčička. Další upoutal obor, který se rychle rozvíjí a neustále zdokonaluje a přitom zůstává lidský v přímém kontaktu s člověkem. Z vlastní zkušenosti po nějakém úraze ležela dlouhou dobu v nemocnici a tak se do ní vrátila. Jinak, jako sestřička… Co člověk, to osud a rozhodnutí.
Náš život je rozvržen do služeb na oddělení, aby byla zajištěna nepřetržitá péče o pacienta. Denní a noční. Tomu se tedy podřizuje i náš život osobní. Plánování, běh našich rodin. V časovém přepočtu se svými kolegyněmi, kolegy a klienty trávíme více času, než se svou vlastní rodinou. To jsou holá fakta. Je přirozené, že díky tomu vznikají i přátelství. Padají určité zábrany a tak např. víte, že lékař kafé nepije, protože po jeho požití chodí močit co 15 minut. Tuto informaci získáte v běžné konverzaci typu: Doktore, dáte si kafé? Z pohledu mého je to věta jednoduchá s otazníkem na konci. Odpověď dle etikety by měla být: Ano, prosím. Ne, děkuji. A já už tedy nyní vím, jaké jsou biologické pochody dotyčného lékaře a jak mu funguje urologický systém.
Pak jsou zde děti (tedy drobci, kteří se narodili dříve) a jejich rodiče. Děti, na které si vzpomenete i po letech. Na to, jak bojovaly o život. Na ty, kdo svůj boj vyhrály, ale i na ty, které tento boj pokořil. Dotýkají se nás osudy lidí, které potkáváme. Mnohdy i po letech nám vstupují opětovně do života. Povídají nám své životní příběhy, ukazují fotky svých dětí. Jedete v MHD a zjistíte, že se na Vás upřeně dívá jeden člověk. Zapojíte mozek, proč to dělá… problikne Vám vzpomínka. To je ten táta…který přišel o své děti. Zraňuje nás naše práce? Tuto otázku můžete položit každé sestřičce zvlášť. Výsledek aneb odpověď je ano. Ikdyž si stavíme bariéry, jsou situace, lidi, které se vás dotknout… Zasáhnou nás i v životě osobním.
Jaký je tedy náš život? Rozhodně barvitý, chvilkami se dá nazvat adrenalinovým sportem, občas veselý, milý, ale i smutný a krutý.
S láskou a milým rozloučením
Vaše
MarkétaX
Please wait...