S kým jiným začít rubriku Rozhovory s... než s celebritou mezi dvojčatovými maminkami paní Klárou Rulíkovou. Dámy, které paní Kláru neznají nejprve seznámíme. Paní Rulíková je první maminka dvojčat, která u nás založila Klub dvojčat a aktivně se zasloužila o lepší přístup nejen k dvojčatům a vícerčatům, ale i k jejich rodinám.
Z její strany se maminkám, z celé České a Slovenské republiky, dostává neskutečné podpory a empatie. Prakticky všechny maminky, které si zjišťovaly informace o dvojčatech narazily nejednou na její jméno. Sama napsala dvě knihy Dvojčata a Co nevíte o dvojčatech. Mimo to sestavila a publikovala řadu vzdělávacích brožurek pro rodiče a příbuzné dětí z vícečetných těhotenství. Více se dozvíte z našeho rozhovoru.
Dobrý den paní Rulíková, děkuji, že jste si na nás udělala čas a souhlasila s rozhovorem pro náš magazín.
Pro mnohé maminky jste něco jako guru ve světě dvojčat a je to znát napříč internetem i reálným světem. Mnoho z maminek se na Vás obrací s prosbou o radu a nacházejí ve Vás oporu. Osobně jsem využila jedné z vašich poraden a vím, o čem mluvím. Jako mámu dvojčat by mě samozřejmě zajímalo, jak jste to měla s dvojčaty Vy, ale vezmeme to hezky od začátku.
Někde jsem našla, že jste pracovala jako učitelka angličtiny a tělocviku. Na internetu je spousta informací o všech vašich aktivitách, které provozujete, ale mne by zajímalo, zda Vás někdy nenapadlo se k tomuto povolání vrátit.
To víte, že napadlo…a mockrát. Když jsem pracovala v Senátu a poznala tamní „zákulisní politikaření“, tak jsem si vždycky říkala, že učení je vlastně skvělé. A i nyní, kdy na ministerstvu se dějí věci, se kterými nesouhlasím, ale nemohu je ovlivnit, se těším, že se jednou k učení vrátím. Kantořina je povolání, či spíše poslání, kde člověk vidí konkrétní výsledky své práce a je hrozně milé, když se na vás i po letech studenti obracejí nebo se k vám na ulici hlásí. Bohužel ale z platu kantora těžko uživíte šestičlennou rodinu…
Na internetu lze nalézt zmínky, jak jste si hledala první informace o dvojčatech v Anglii. Ta potřeba informací je přirozená, hlavně když u nás jich dost nebylo. Zajímalo by mne, jaké jste měla pocity, když jste se dozvěděla, že čekáte dvojčata? Mnohé maminky jsou ze začátku v šoku, jiné to berou jako dar. Jak jste to tedy měla Vy?
Máte pravdu, že v neznámých situacích člověk lační po informacích. Když mi lékař oznámil, že čekám dvojčata (vlastně to neoznámil ani tak mě, ale na ultrazvuku se mnou byl můj tehdy rok a půl starý syn, kterému pan doktor povídal: „…vidíš tadyhle ty dva Večerníčky?...“), šla jsem domů se stupidním úsměvem na tváři. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna já bych mohla mít dvojčata… Teprve potom mě začaly napadat praktické věci, či spíše problémy – nevejdu se s kočárkem do výtahu, v domě nemáme kočárkárnu, pediatr sídlí v prvním patře bez výtahu, jak zvládnu tři děti, když nikde v okolí není jediný park… Největší strach jsem tehdy asi měla z toho, jak dokážu mateřskou lásku rozdělit mezi tolik dětí . A začala jsem shánět informace…
Jaké jste měla těhotenství? Některé maminky ta hormonální smršť neskutečně unaví a organismus vyburcuje k velmi úporným nevolnostem. Mám s tím osobní zkušenost.
Je pravda, že každé další těhotenství byly nevolnosti úpornější… Nejhorší to bylo u posledního syna . Bohužel jsem se ale ve čtvrtém měsíci s dvojčaty začala otvírat, a protože jsem první dítě samovolně potratila, měla jsem hrozný strach. Byla jsem dva týdny v nemocnici, kde mi provedli cerclage a byla jsem pak o něco klidnější. Komplikace se ale vrátily a nakonec jsem strávila v porodnici tři měsíce před porodem. Bylo to pro mě hrozně těžké zejména proto, že jsem neměla na staršího syna hlídání a museli jsme pro něho těžce shánět jesličky na dobu mého pobytu v nemocnici. Na víkendy jsem chodila na propustku domů, abych si ho alespoň trochu užila a připravila vše na příchod dvojčat…
Můžete srovnat „mono“ těhotenství a to s dvojčaty? Vnímala jste nějak ten rozdíl?
Rozdíl to asi byl, hlavně v porovnání s mým posledním těhotenstvím… První těhotenství jsem měla strach, aby vše dobře dopadlo, ale neměla jsem žádné komplikace, přestože jsem (díky předchozímu potratu) byla na rizikovém těhotenství. Takže jsem měla možnost odpočívat a věnovat se sobě a přípravě na miminko. U dvojčat to bylo jinak – strach zůstal, ale vyskytly se komplikace… Jenže už měl člověk starost o starší dítě, tak se tomu tolik nepoddával a věřil, že vše dobře dopadne (a rád se podřídil radám lékařů. Poslední těhotenství (to už staršímu synovi bylo skoro 8 let a dvojčatům necelých 6) jsem si teprve užila. Díky péči o děti a práci (tehdy jsem učila pomaturitní studium) jsem i úporné večerní (!) nevolnosti snášela poměrně dobře a nepřipouštěla jsem si žádné starosti (a to se mi nakonec narodil syn s těžkou vrozenou vadou trávicí soustavy – ale hormony zafungovali a vše se zvládlo).
Mám pocit, že dnes je mamince v porodnici věnována lepší péče než dříve, ale co po příchodu domů. Jakou jste měla po porodu dětí oporu? Ať už od lékařů, nebo rodiny?
Opět jste uhodila hřebíček na hlavičku . A to si nemohu na péči v porodnici stěžovat ani v jednom případě! Při prvním synovi (narodil se v únoru 1991) ještě fungovaly ženské sestry, které chodily domů za maminkou ještě před porodem, zkontrolovaly podmínky, do jakých se dítě narodí, s maminkou probraly všechny její obavy a dotazy. Po příchodu z porodnice přišla dětská sestra za maminkou s novorozencem a opět jí vysvětlila vše, co bylo potřeba. To teď, bohužel, chybí. Humorné také bylo to, že jsem já „učila“ lékaře a sestry po porodu dvojčat, že se dvojčata mohou kojit najednou i po císařském řezu. Koukali na mě tehdy, jako že si něco vymýšlím (naštěstí jsem měla materiály z Anglie, díky kterým mi „uvěřili“ a vyšli vstříc). Před 19ti lety, kdy se dvojčata narodila, nebylo zapojení tatínka až tak běžné jako nyní. Pravda je, že manžel se mnou zůstal týden po návratu z porodnice doma, ale to bylo vše. Moji rodiče oba ještě pracovali, tchýně s tchánem byli 100 km daleko. Naštěstí jsem v porodnici potkala maminku, která na tom byla stejně (doma dvouletý syn a čerstvá dvojčata), bydlela také na Praze 1 (kde tehdy nebyly skoro žádné hřiště pro děti), tak jsme se podporovaly navzájem (společně jsme pak založily první Klub dvojčat). Dodnes se stýkáme a vzpomínáme .
Druhá část bude publikována 7.8.2012.